32. kapitola

392 26 2
                                    

2. část/kapitola 31

Před hranicemi zastavil, aby natankoval. Už se stmívalo a já si říkala, že pokud mě tu vyhodí, budu totálně v hajzlu.

,,Tak jak to s tou zálohou uděláme?" nakoukl ke mně do okýnka s peněženkou v ruce.

,,Řekni si o cokoliv," kapitulovala jsem a zírala do podlahy auta.

Už mi bylo všechno jedno. Nasedl do auta a znovu se rozjel.

,,Co nabízíš?" promluvil konečně.

,,Já nevím. Nic nemám. Můžu nabídnout jen svoje tělo." Zhluboka se nadechl a pak se na mě podíval.

,,Sundej si tu burku z obličeje." Rozbušilo se mi srdce a celé tělo se napnulo. ,,Uděláme to tedy trochu jinak." Položil mi dlaň na stehno a stiskl.

,,Cokoliv, jen mě dostaň do Manáma. Tam dostaneš svoje peníze."

Vlastně jsem ani netušila, kde ty peníze vezmu. Nemůžu se objevit v domě Karima a usmívat se na něho, že mě jeho otec poslal do otroctví. Musím mít důkaz a peníze.

Nawar si rozepl kalhoty a chtěl obšťastnit pusou, což bylo sice ponižující, ale na druhou stranu ne tak, jako roztáhnout nohy a nechat ze sebe udělat děvku.

,,Tvůj muž z tebe musí být nadšený. Taky mám ženu, ale tohle tak dobře neumí." Zaculil se.

Jistě, že jsem se snažila, abych to měla brzy za sebou. Stejně tak i přibližující se hranice.

Bylo osm večer a před námi stála dvě auta. Byla jsem pekelně nervózní, ale pod burkou nebylo nic znát. Zrak jsem klopila do podlahy a poslouchala Nawara na slovo.

,,Salam alejkum." Vzal si od něho celník pasy a listoval jimi jako šílený.

,,Alejkum salam."

,,Proč cestujete do Bahrajnu?" zajímala se hraniční kontrola.

,,Za rodinou. Moje žena tu má strýce," odvětil klidně Nawar.

,,Jak dlouho se zdržíte?"

,,Dva dny." Na odpověď celník jen přikývl, zívnul si a podal nám pasy zpět.

Čím víc jsme se vzdalovali od Saudské hranice, tím víc mi bušilo srdce. Zase jsem viděla ten obchvat, který jsem si jako poslední pamatovala z naší noční jízdy s Faranem.

,,Naviguj mě."

Třásla jsem se a přemýšlela kam mě má odvézt. Napadl mě jen Karim. K dědovi ani v nejhorším snu a nikoho jiného jsem tu neměla.

Zastavili jsme před Karimovým domem a skutečně tu stálo auto. Nebyl to sen. Vrátila jsem se. Byla jsem neuvěřitelně hladová, nevyspalá a vynervovaná. Vystoupila jsem z auta a dala se v té burce k domu.

Obešla jsem ho zadním vchodem a zaslechla hlasy na terase. Bahar s někým, ale Karim to rozhodně nebyl. Srdce jsem měla až v krku, když jsem jí zaslechla mluvit o Karimovi.

,,Karim mi pořídil hospodyni, ale je pomalejší než šnek, takže si budu muset zařídit ještě někoho, kdo se postará o ostatní práci v domě."

,,Dobře děláš. Karim má teď spoustu peněz a můžete věnovat sami sobě a dětem."

,,Přesně jak říkáš, mami."

,,Vypadáš spokojeně."

,,A taky, že jsem. Karim se snaží mi být dobrým manželem ve všech směrem." polilo mě horko.

Rozřásly se mi nohy. Můj organismus opravdu musel fungovat jen ze záložního zdroje jak fyzicky tak psychicky.

Nicméně jsem se musela vrátit k Nawarovi a pláč jsem nedokázala zadržet.

,,Co se stalo?"

,,Karim má jinou ženu." přibarvila jsem si to.

,,To dlouho nezahálel." zavrtěl Nawar hlavou.

,,Co mám teď, sakra, dělat? Kde já vezmu peníze? Musím je někde vydělat, abych ti je dala."

,,Mluvila jsi s ním?"

,,Ne. Ale tam už se nemůžu přeci vrátit."

,,Jsi taky jeho žena. Tady přece je dovolené mít více žen. Jen jdi do toho domu a vetři se mu do přízně. Kdyby tě něchtěl, nebral by si tě."

,,Víš, Naware, já se tam teď jen tak vrátit nemůžu. Jeho otec mě chtěl zabít jednou, udělá to znovu."

Pro mojí smůlu zrovna přijelo auto k sousedům. Svítilo mi do očí a v ten moment podlehlo moje tělo vyčerpání a nervovému napjetí. Svaly povolily a já mířila k zemi. Zvuky a hlasy se mísily přes sebe.

Jakmile jsem přišla k sobě, jako první mě šíleně bolela hlava. Jestli nárazem nebo okolnostmi celkem, to jsem neměla tušení. Praskání ohně, vůně kávy a nějako jídla na cibulce mě postavila na nohy. Lokty mě štípaly od pádu, když se odřely do krve a celkově jsem se cítila tak slabě, že jsem se musela přidržet křesla.

Neznámou místnost zahalil úsměv jakési postarší ženy.

,,Jak se cítíš děvče?"

,,Příšerně. Divím se, že ještě žiju." polkla jsem při pohledu na nachystaný talíř jakési masové směsi s kuskusem.

,,Jen si dej."

,,Kde je Nawar?"

,,Uložila jsem ho v pokoji pro hosty. Vyprávěl mi, co se stalo." soucitně mě pozorovala, když jsem do sebe ládovala obsah talíře.

Bohužel jsem do sebe dostala sotva třetinu a tlačil mě žaludek. Bylo mi jasné, že když jsem se po téměř třech měsících slušně najedla, můj žaludek musel nějak odporovat.

Inferno II - město hříchůKde žijí příběhy. Začni objevovat