Inferno II - město hříchů

37. kapitola

,,Ty se nechystáš?" přišel za mnou Chasan, když jsem věšela prádlo.

,,Kam bych se měla chystat?"

,,Amir má zásnubní večírek."

,,Bude tam Navid?"

,,Bude."

,,Tak to se mnou nepočítej."

,,Ale no tak. Ukaž mu, že udělal chybu, když se takhle rozhodl." vnukl mi do hlavy nápad.

Nikdy by mě nenapadlo mu dávat nějaké naděje, ale hodlala jsem se hrdě postavit před Navida a ukázat mu, že je mi dobře i bez něho a bavím se i s Chasanem.

Navlékla jsem se do šatů a bylo mi fuk, co si o mně ostatní pomyslí. Nebyla jsem ničí žena a že jsem měla odhalená ramena i kolena, mi bylo totálně fuk. Navíc jsem musela lehce zakrýt bříško, které rozhodně už nebylo tak ploché.

,,Máš odvahu, ale sluší ti to." okomentoval to Chasan.

,,Je mi to fuk, nikoho tam neznám a nikdo nezná mě."

Vstoupili jsme bok po boku do pěkné a upravené zahrady Amirova domu a už několik pohledů, které mě sjely, jsem pocítila hned při příchodu. Tvářila jsem se spokojeně a úsměvy rozdávala na potkání.

,,Hlavně mě tu nenechávej samotnou." pošeptala jsem Chasanovi do ucha, když mě vedl zahradou k Amirovi.

,,Nebude tu Navidův otec?"

,,Ne, ale Navid už si tě všiml a nemůže z tebe spustit oči." usmíval se a díval se jeho směrem.

O to víc jsem se zavrtala Chasanovi do rámě.

,,Radši bych si zatančila." navrhla jsem, ačkoliv jsem to příliš neuměla.

Několik párů už se tam pohupovalo na parketě a tak jsme se jen přidali. Navid nás celou dobu sledoval, až mi to přišlo vtipné. Pak ale náhle zmizel a už jsem ho nemohla pohledem najít.

,,Jen pozdravím na pět minut známého. Počkej tady." zamrkal na mě Chasan a odešel.

Nezbývalo mi nic jiného, než se rozhlížet a usmívat jako pitomec než se vrátí. Při mé smůle ke mně zavítal chlápek, ze kterého šíleně táhl alkohol a sotva se držel na nohou. Chytl mě za ruku a chtěl tančit. Já jsem se mu ovšem vytrhla a hodila po něm zamračený pohled, aby věděl, že tohle nemá dělat.

Nijak ho to neodradilo a jeho ruka tentokrát zamířila k mému zadku. Včas jsem se otočila a on jen zavadil o lem šatů. Než jsem se vzpamatovala už ho někdo držel pod krkem a přitiskl ho ke zdi.

,,Ještě jednou se mojí ženy dotkneš, tak ti rozmlátím hlavu o tu fontánu. Rozuměl jsi?" vyděšeně na něho kývl a odpotácel se druhou stranou.

,,Co to mělo znamenat, Navide?"

,,To bylo jen ze zvyku." upravoval si oblek.

,,Vždycky sis rychle zvykal a najednou ti to moc nejde."

,,Pořád tě mám za svojí ženu. Omlouvám se." nahodil smutné oči.

,,Chtěl si to tak ty."

,,Nic jiného mi nezbylo a než jsem se vzpamatoval, byla jsi nenávratně pryč a teď jsi tu s Chasanem."

,,Očividně tě to mrzelo dlouho, když jsi hned přichystal zásnuby s Kiarou."

,,Udělal jsem to kvůli Adamovi."

,,A do postele s ní lezeš, abys udělal radost Adamovi a dopřál mu sourozence?"

,,Stalo se něco? Amir mi říkal, že se tu málem někdo popral." přišel k nám Chasan.

Střetli jsme se s Navidem pohledy a nikdo z nás neřekl ani slovo. Ještě byla ve vzduchu cítit nedořešená hádka mezi námi a Chasan si všiml našich kyselých výrazů.

,,No já mizím. Nechci vám kazit zábavu." podíval se střídavě na mě a na Chasana.

Sotva ušel pár kroků, Chasan se dožadoval vysvětlení.

,,Musím pryč. Malému takový stres nedělá dobře." řekla jsem narovinu.

,,Sice jsem tu moc dlouho nepobyl, ale odvezu tě."

,,Ne. To je dobrý. Projdu se. Je to kousek."

,,Nemůžu tě nechat jít pěšky v tomhle stavu."

,,Musím si provětrat hlavu. Vážně. Bav se dál."

Ačkoliv se na to Chasan moc netvářil, odešla jsem sama. Chtělo se mi brečet a rozkopat první popelnici, na kterou narazím.

Bylo by mi líp, kdybych nenarazila ještě na Navida u brány. Čekal na taxíka a já se ho snažila nevidět.

,,Sor, kam jdeš sama?"

,,Co je ti do toho?"

,,Čekám na taxíka, vezmu tě domů."

,,Od tebe už nic nechci." otočila jsem se na podpatku a šla na opačnou stranu.

,,Mohlo by se ti něco stát. Neblázni. Ten Chasan nemá rozum."

,,A co by se mi mohlo stát horšího než se mi stalo? Už nikdy nic nebude horší než být zamčená měsíc jako nějaký trestanec. Kdyby mi Chasan nepomohl, dělala bych dnes děvku bůhví komu."

V mém stavu se takhle nervovat nedopadlo příliš na jedničku. Všechno jsem na něho vychrlila na jeden dech až se mi udělalo zle a musela jsem se opřít o nejbližší zábradlí.

,,Mrzí mě to."

,,Nic tě nemrzí. Nechtěl jsi o mně ani slyšet. Vím to moc dobře. Tak tu teď nehraj laskavě divadlo, jak ti na mě záleží."

,,Už je tu taxík. Odvezu tě. Vypadáš na omdlení."

,,Už jednou jsem řekla, abys mi dal pokoj."

,,Bohužel pro tebe. Stále jsi papírově moje žena, takže si nastup." popošel ke mně a chytil mě za ruku.

Moje dlaň však vystřelila směrem k jeho obličeji a vrazila mu facku.

,,Už se mě nikdy nedotýkej! Rozuměl jsi?" odstrčila jsem ho.

Posmutněle a šokovaně na mě zíral. Po chvíli si začal třít tvář od mé facky a beze slova se otočil a nastoupil sám do auta.