Inferno II - město hříchů

29. kapitola

,,Na co čumíš? Je tu plno práce, nevidíš?" popadl mě huběňour s cigaretou za nadloktí a táhl kamsi do útrob jakési stodoly.

Všude visely háky, mrtvá prasata, vnitřnosti, neskutečný smrad a spousta much. Bylo mi na omdlení.

,,Prosím, můžu dostat vodu?"

Hubeňour po mně foukl cigaretový kouř a ukázal mi na nějaké železné hnusné necky opodál plné vody. Dělalo se mi špatně, proto jsem neměla jinou možnost než tam ponořit ruce a napít se. Byla teplá a čistá rozhodně nebyla. Opláchla jsem si obličej a ruce než pro mě zase hubeňour přišel, abych se dala do práce.

,,Vždycky vezmeš ty bedny s vnitřnostmi a odneseš je dozadu, tam je zavíčkuješ."

Otočila jsem hlavu a byla svědkem, kterak jeden z chlapů rozpáral praseti břicho a ven se valily veškeré vnitřnosti. Hned se mi udělalo zle a vyvrhla jsem všechnu vodu, kterou jsem před chvílí vypila.

,,No co to tu máme za citlivku?" začali se mi všichni smát.

Snažila jsem se tedy zapojit do práce, ačkoliv jsem byla úplně mimo. Hlad, žízeň, vedro a příšerné podmínky. Nehledě na ten klacek, co si na mě pořídil, aby mě popoháněl. Kolena jsem měla sedřené do krve a skončilo to až pozdě večer. Dokud se nerozčtvrtila všechna prasata, nemohlo se skončit.

Konečně jsem se mohla najíst a napít. Nebyla jsem vybíravá a kousek vařeného vepřového jsem do sebe naházela ani nevím jak. Všichni se však cpali nějakou voňavou omáčkou až se jím boule dělaly za ušima. Dobře se bavili a já jsem si naivně myslela, že si ustelu někde v rohu a půjdu spát.

,,Tak a teď se zabavíme." začal se divně culit stařec a podíval se na chlapi.

,,Jsem tu od rána, zasloužím si to jako první." zahulákal jeden z nich a podíval se na mě.

Nedocházelo mi, co mě čekalo. Nebo spíš jsem si to nechtěla domyslet.

Jakmile vstal, popadl mě za ruku a vedl mě kamsi za roh. Ostatní se hlasitě smáli.

,,Mladý masíčko." vrněl blahem, když mě hodil do kouta.

S naraženou kostrčí od tvrdých kamenů na zemi jsem pohlédla vzhůru na toho chlapa. Rozepínal si kalhoty a přiblble se usmíval. Věděla jsem, že nemám šanci a hlavně sílu. Nikdo mě nezachrání.

,,Budeš hodná nebo budeš zlobit?" stáhl si trencle a popadl svoje péro do špinavý ruky, aby si chvíli pohonil.

Neodpovídala jsem, jen jsem se schoulila do klubíčka a brečela. Co jsem komu provedla tak strašného? Co?

Klekl si ke mně a to už měl ten hnus z jeho kalhot dostatečnou velikost, aby si mě podal. Popadl mě a lehl si na mě plnou vahou. Mohla jsem se kroutit, plakat, nadávat a křížit nohy, jak jsem chtěla. Tupá bolest v mém rozkroku následovala po krátkém boji. Neměl slitování a rovnou ho tam zašoupnul na doraz. Zavřela jsem oči a snažila se zadržet i dech. Nemohla jsem cítit ten smrad potu, cigaret a zvířecích výměšků.

Naštěstí byl rychle hotový a poslal na mě toho druhého. Ten mě otočil nabřicho a já už neměla sílu odporovat. Jen jsem brečela a prosila, aby přestal.

Doufala jsem jen v to, že nepříjde i ten hubeňour. Možná jsem měla štěstí, ale probudila jsem se až ráno. Hned jsem si napustila do jedné z beden ledovou vodu na omývání prasat a celá se umyla.

Krátce na to vešel hubeňour a hodil mi na zem jakousi kostku v sáčku. Zhltla jsem jí jako malinu. Nebyla špatná. Hodně sladká, ale já byla vděčná za všechno.

Přijel ten samý náklaďák, co včera a tentokrát se čtvrtky prasat na hákách vozily pryč.

,,Jak, jak se jmenujete?" špitla jsem na hubeňoura.

,,Hammid...támhle je Arhat a Tarik, synové." zubil se.

,,Jsem Daya."

,,To je mi jedno." ušklíbl se.

,,Kde je Faran?"

,,Faran Tahir? Koupil jsem tě od něho." tlemili se všichni tři.

,,Proč?"

,,Prý jsi americká děvka, která si zaslouží pořádně ošukat a naučit slušnýho chování." odvětil mi Arhat.

,,Taková naše americká kráska." tlemili se všichni.

,,Když mě dostanete do Států, dám vám spoustu peněz." rozesmáli se ještě víc.

,,Tyhle pohádky si nech a koukej nosit bedny."

Tak takhle to rozhodně nešlo.Musela jsem vymyslet jiný plán, jak se odtud dostat. Nikdo mě nezamykal, protože okolo farmy nic nebylo.Jen stará rozpadlá hala se stodolou a dům naproti, kde bydleli všichni i s rodinou. Běhaly tu děti, manželky věšely prádlo, ale se mnou se nesměly bavit. Občas jsem od nich dostala nějaké jídlo, ale to byl veškerý kontakt.

Neměla jsem ponětí kde jsem a jak se odtud dostat. Musela jsem začít přemýšlet než mě tu pověsí za háky a pošlou pryč. Touhle myšlenkou mi v hlavě blikl nápad.