Inferno II - město hříchů

21. kapitola

Párty se mi začínala líbit a házela jsem úsměvy všude okolo. Jen jsem později nenašla ani Karima a ani Bahar. Nechtěla jsem být nápadná a ptát se Farana, ale nakonec to řekl po cestě sám. Odjeli za jejím otcem do nemocnice.

Vrátili jsme se docela pozdě a než jsem se chtěla jít zavrtat do pokoje, zavolal si mě Faran do obývacího pokoje, abychom si promluvili. Čekala jsem něco takového, ale neměla jsem páru, co mě čekalo.

,,Přemýšlel jsem a dle tvého chování jsem pochopil, že mi po vůli nikdy nepůjdeš. Hodlám tedy promluvit s několika mými přáteli, jestli by tě ode mě odkoupili. Mám toho totiž dost." rozbušilo se mi srdce.

,,Cože? Komu?"

,,Rodinný přítel Emir po tobě na té párty pokukoval, takže bychom se u něho zítra naobědvali, abys ho poznala." pousmál se, ale spíš to vypadalo, jako by se mi chtěl vysmívat.

Nechal mě při tom, že mě jednodušše prodá nějakému nechutnému šmejdovi. Byla jsem z toho tak vykolejená, že jsem nemohla do sebe dostat ani jediné sousto. Dělalo se mi špatně jen jsem pomyslela na to, že by se mě dotkl nějaký smradlavý a arogantní kretén.

Ani mě nezajímalo, že byl u stolu Karim a to už bylo co říct. Třásla jsem se nervozitou a chtělo se mi brečet. Tolik jsem chtěla domů.

Napíchla jsem na vidličku pár kousků ovoce, které jsem do sebe dostala s trochou čaje a už jsem musela odejít.

,,Připrav se, za chvíli budeme vyrážet. Hezky se obleč a nalič." přišel za mnou ještě do pokoje Faran.

Měla jsem chuť ty dveře rozkopat. Kde byl, zatraceně, Karim, když jsem ho tak nutně potřebovala?

Kašlala jsem na nějaké líčení a oblékání. Naopak jsem si vzala to nejméně zajímavé oblečení a nenalíčila jsem se vůbec. Nehodlala jsem se dotyčnému zalíbit. O to víc mě překvapilo, když vtrhl do pokoje Karim.

,,Můžeme?"

,,Ty jedeš taky?"

,,Faran nemůže. Na poslední chvíli musel za prací. Jedeš se mnou."

Posadila jsem se na postel, abych se obula.

,,Karime, udělej něco. Prosím." nahodila jsem zoufalý pohled.

,,Pracuju na tom, ale nevím, jak bych měl přesně pomoct. Nemůžu tě dostat přes hranice."

Připadala jsem si jako odsouzenec na smrt, který pochoduje na poslední oběd. Posadila jsem se do auta a přemýšlela nad vším možným. Možná bych z toho měla vynechat i Karima a sprostě vzít nohy na ramena a zkusit najít Sorayu.

Každopádně jsem dala šanci dotyčnému Emirovi. Otevřel dveře a objevil se v nich sice mladší, ale o to odpornější fousáč s křivými zuby a vlnitými krátkými vlasy. Tohle rozhodně nebyl můj typ ani kdybych ty oči zavřela. Vedle něho Karim vypadal jako hollywoodský herec. Byl o dost vyšší, štíhlejší a měl absolutně nepopsatelný úsměv, který zrovna nahodil na Emira.

,,Kamaráde."objali se jako největší kamarádi.

Já tupě zírala do podlahy až konečně došlo i na mě.

,,To je Daya?"

,,Jo a Faran se omlouvá, že nemohl přijet. Moc ho to mrzelo."

,,Příště, kamaráde. Ať si z toho nic nedělá."

Vůči mně těžká ignorace až do chvíle, kdy došlo na dotaz ohledně svatby.

,,Faran se nakonec s Dayou ženit nebude. Myslel jsem, že s tebou o tom mluvil?"

,,Vlastně se o něčem takovém zmiňoval." sjel mě jako rentgen až mi to bylo nepříjemné.

Měla jsem chuť mu do toho obličeje plivnout. Tohle už na mě bylo příliš a ačkoliv jsem byla strachy bez sebe, musela jsem něco vymyslet i bez Karima.

,,Zastav mi, není mi dobře." ihned zastavil u krajnice poblíž nějakého autobusového nádraží.

Sevřelo se mi hrdlo a okamžitě, co jsem otevřela dveře od auta, jsem se dala do běhu. Slyšela jsem za sebou, kterak na mě Karim volal, ale já bych se nevrátila, ani kdyby mi slíbil letenku do států ještě na dnešek.

Neměla jsem u sebe nic, ani peníze a ani nic jiného. Zapadla jsem do prvního autobusu, který jel. Ačkoliv to nebyl zrovna dobrý nápad, řidič po mně samozřejmě chtěl lístek, který jsem neměla. Spustila jsem na něho anglicky a začala jsem mu vysvětlovat, že mi ukradli tašku a potřebuju se dostat za svým mužem. Rozuměl sotva půlku a nechal mě být.

Dojela jsem až do města Askar, protože jinam to nejelo. Vystoupila jsem a vydala se směrem k malému přístavu, odkud jsem se hodlala dostat do jiného státu.

,,Promiňte, znáte nějakou loď, která by mě dostala bez pasu do Emirátů?" zeptala jsem se prvního námořníka.

Sjel mě poněkud překvapeně, ale nakonec kývl a nasměroval mě k větší nákladní lodi.

Přítomnost asi dvou desítek chlapů mě moc neuklidňovala, ale neměla jsem jinou možnost.

,,Potřebuju se dostat do Emirátů. Jeden z rybářů mě sem poslal."

,,Míříme do Abu Dhabí. Máte pas?"

,,Ne. Okradli mě. Jsem Američanka. Šlo by to nějak udělat?"

,,Nechci mít potíže."

,,Dala bych vám peníze, ale všechno mi sebrali. Nevím, jak se dostanu do Států."

,,Zkuste ambasádu. Vydají vám nový pas."

,,Ano,ale ne tady v Bahrajnu. Prosím, vezměte mě kamkoliv jinam. Pošlu vám peníze dodatečně až budu ve Státech."

,,Dobře, ale nevím o vás."