Inferno II - město hříchů

43. kapitola

Ta doba, kdy jsem na Karima čekala v kuchyni byla nekonečná. Říkal, že se jen vysprchuje a zkontroluje Bahar. Že by byla vzhůru? Pochodovala jsem okolo stolu jako šílenec. Dala se do mě trochu i nervozita, jako bych ve vzduchu cítila, že se něco děje.

Přibližující kroky patřily Karimovi a hned jak vešel, poznala jsem, že není něco v pořádku.

,,Co se stalo?" vyhrkla jsem.

,,Ty jsi odtud odešla dobrovolně? Slíbil ti Faran letenku do Států?"

Zírala jsem na něho a celé tělo jsem měla jako v ohni. Snažila jsem si vybavit, co přesně mi to Bahar s Faranem říkali a jak to přesně bylo. Byla pravda, že jsem odešla dobrovolně, ale proto, že mě tu už on nechtěl.

,,Nechtěl jsi mě. Proto jsem odešla."

,,Chtěl jsem si tě vzít, jak tě mohlo napadnout, že jsem tě nechtěl?"

,,Faran mi to řekl." začala jsem natahovat.

,,Nemel nesmysly. Tak inteligentní holka by si nenechala nakecat takový žvásty a už vůbec ne od Farana a Bahar. Prostě jsi chtěla do Ameriky a nezajímalo tě, co si budu myslet."

,,Tak to není. Kdybych odtud chtěla zmizet, tak bych šla na americkou ambasádu v Saudské Arábii a oni by mě odtud dostali i bez pasu a letenky."

,,To bylo až potom. Vrátila ses sem pro pomstu?"

Takhle naštvaného Karima jsem ještě neviděla.

,,Vrátila jsem se sem kvůli tobě. Ty víš, jak mi na tobě záleží."

,,Promiň, Dayo, nevěřím ti po tomhle ani slovo. Ani nevíš, jak jsem se kvůli tobě trápil. Nedokázal jsem žít a pak se dozvím, že jsi odešla dobrovolně po svých s letenkou v ruce?"

,,Karime, mrzí mě to. Myslela jsem, že už mě nechceš."

,,Vypadni..." řekl klidně, zhluboka dýchal a ani za mák bych ho nedonutila, aby se mi podíval do očí a pochopil mě nebo mi jen trochu věřil.

Beze slova jsem opustila jeho dům a s očima plných slz zalehla do prázdné a studené postele u Maidy. Musela jsem si ho získat zpátky. Neměla jsem žádný plán a ještě ke všemu jsem neměla peníze ani doklady. Jen velký dluh, smutek a zloba tížila moje srdce a zaplavovalo celé moje tělo negativními otázkami o budoucnosti.

Náhle se můj život otočil o sto osmdesát stupňů a já neměla nic a nikoho.

,,Moje drahá, ten Alláh si s tebou zahrává. Jak mocný umí být."

,,Nic jiného než, že mě trestá nedělá."

,,Pomsta není správná." vzdychla nade mnou Maida a pohladila mě po vlasech.

Věděla jsem, že to bylo to jediné, co si zaslouží. Faran byl něco jak hrdina v mých snech, kde pokaždé zemřel tou nehorší smrtí a žadonil mě o odpuštění. Realita byla jiná. Jeho jméno mě strašilo jako by byl nějaké čarovné zaklínadlo, kterým bych vyvolala duši zemřelého.

Neměla jsem ani cent a ani žádnou čest. O tu jsem přišla v den, kdy nade mnou hekala ta odporná zrůda a znásilnila mě jako nějaké zvíře. Faran pro mě znamenal víc než jen ztrátu cti a studu.

Maida mi sehnala práci chůvy u jedné rodiny. Dobře platili a pán domu patřil mezi smetánku, takže jsem věděla, co se kde šustlo.

S paní domu jsem vycházela také dobře a chovala se ke mně mile a přivětivě. Proto, když se o víkendu chystala velký novoroční oslava v kulturním domě, kde se měla sejít celá Manáma, neváhala jsem ani chvíli a poprosila paní domu, aby mi půjčila nějaké starší šaty. Netušila kam je chci, ale dokonce mi je i věnovala.

Fiza mi řekla, že Bahar s Karimem se tam nechystali jít, což pro mě bylo důležité. Šaty mi pomohla přešít tak, aby odpovídaly spíše americkému stylu mladé atraktivní ženy než arabské puťky. Já v tu noc musela být za dostupnou a velmi atraktivní.

Nezáleželo mi na tom, jak jsem se cítila nebo jak jsem se styděla. Vešla jsem do obrovského nazdobeného sálu, kde byla zábava v plném proudu. Všude se okolo vysokých malých stolů krčily skupinky lidí. Pár pohledů jsem na sobě zachytila a během okamžiku ke mně nakráčel chlápek ve věku pradědečka. Usmíval se na mě a sjížděl mě očima. Na tohle jsem žaludek neměla. Ignorovala jsem jeho přítomnost a dávala mu najevo, že nemám zájem. Pak to vzdal a odešel.

Popíjela jsem víno, když mě probral vzápětí známý hlas. Otočila jsem hlavu jeho směrem a poznala Khana a nějakého jeho kamaráda. To už jsem musela vzít nohy na ramena. K mé smůle jsem skleničku s vínem popadla tak rychle, že jsem si nevšimla přicházejícího.Obsah skleničky jsem mu vylila omylem na oblek a část se odrazila i do mého výstřihu. Z jeho výšky měl bezpečný výhled hluboko do mého výstřihu. Vzhlédla jsem k němu a netvářil se zrovna, že by ho můj výstřih zajímal. Pár kroků jsem se vrátila pro ubrousky a začala s omluvnou řečí.

,,Nevšimla jsem si vás. Omlouvám se."

,,No co můžu dělat." vztekle na mě civěl.

Až nad míru si mě prohlížel, což jsem brala za plus, když jsem se potřebovala vetřít k někomu, kdo by měl peníze a moc.

,,Nejsi ty Diana?" hleděl na mě chlápek něco přes čtyřicet.

,,Ano. Vy mě znáte?"

,,Jsem Goran. Znal jsem se s tvými rodiči a celou rodinou. Neviděl jsem tě několik let." usmál se konečně.

Tohle pro mě byla jako výhra v loterii. Nechtěla jsem pomoc od mých rodičů, ale on byl jako vstupenka do lepšího života. Rodiče jsem do tohodle nechtěla tahat a on se rozhodl, že mi pomůže. Zmínila jsem se mu jen okrajově, že mám dluh vůči jedné dámě, protože mě dostala ze Saudské Arábie a on se ničemu nedivil ani neptal. Byl tu, když jsem se chtěla vyzpovídat a když jsem něco potřebovala. Přestěhovala jsem se k němu a mohla jsem si půjčit i jeho auto.

Můj plán pomsty se začal rozjíždět. Faran Tahir bude litovat všeho...