Inferno II - město hříchů

41. kapitola

Procházka po hračkářství mi dělala dobře. Z peněz od táty jsem si zařizovala výbavičku a měla jsem alespoň malou radost. Bříško mi narostlo do parádních tvarů a všechna trika i šaty už mě obepínala. Každý poznal, že jsem v jiném stavu a já jsem to už nechtěla dál skrývat.

Překvapením pro mě bylo však setkání s Kiarou a Adamem. Okamžitě se ke mně rozeběhl a objal mě.

,,Sorayo, kdy se vrátíš? Tatínek říkal, že musíš být s nemocným dědečkem, ale brzy zase budeš s námi." usmíval se.

,,To ještě nevím, zlatíčko."

,,Jee, ty budeš mít miminko? Já budu mít sestřičku nebo bratříčka?" radoval se.

Jen Kiara moc radost neměla, téměř to s ní praštilo.

,,Jdi si vybrat ten vláček, co jsi chtěl. Domluvím se Sorayou návštěvu." usmívala se na něho Kiara.

,,Tak jo." zamával mi a odešel o kus dál.

Kiara ke mně popošla několik kroků a její oči zrudly.

,,Obě víme, že ten prcek má pravdu a Chasan není otec..." podívala jsem se na ní překvapeně.

,,...žila jsem s ním a pokoušeli jsme se o to. Je neplodný. Možná by ses měla vrátit do států a nechat nás na pokoji."

,,Bojíš se, že bych s tím šla za Navidem?"

,,Uděláš to a já odejdu s Adamem. Nechci bez nich žít."

,,S Navidem jsem skončila."

,,Hmm, jsem si všimla, jak sis hrála na pijavici na mém zásnubním večírku. Doufám, že sis dokázala, co jsi chtěla."

,,Taky nejsi svatá, co si budeme povídat."

,,Ty mě vůbec neznáš." zamračila se na mě a odešla za Adamem.

O tomhle setkání jsem Chasanovi raději neříkala a věděla jsem, že Navidovi nic říkat nebude.

Mnohem horší bylo setkání o pár dnů později, kdy jsme šli s Chasanem nakupovat nějaký nábytek a zastavila jsem se u čepiček. Chasan hned začal vtipkovat a pokládal mi modrou čepičku na břicho, aby se ujistil, že malému bude slušet. Musela jsem se smát.

Onen smích mě však vzápětí přešel, když jsem se otočila a stála tváři v tvář Navidovi, který hypnotizoval moje těhotenské bříško. Měl pochyby, zda není otcem, ale já jsem byla rozhodnutá zapírat.

,,Takže je to jeho?" pocítila jsem tu bolest v jeho hlasu, ale musela jsem.

Kývla jsem hlavou a dál tomu nedokázala přihlížet. Prchala jsem z obchodu pryč s pálením v krku. Chtěla jsem brečet a hned u výtahu mě doběhl Chasan.

,,Sor, stalo se něco? Řekl ti, že to nechce?"

Podívala jsem se mu do očí.

,,Řekla jsem mu, že..." rozklepala se mi brada.

,,Že co?"

,,Že jsi otec ty." obrátila jsem hlavu do strany a začala si utírat slzy.

,,Sor, co jsi to provedla? Já jsem samozřejmě slíbil, že se o vás postarám, ale jak teď vypadám před nejlepším kamarádem? Jako zrádce a největší hajzl na světě."

,,Já vím, ale já jsem prostě nemohla jinak. Tvářil se jako by se nic nestalo. Jako by se všechno točilo okolo něho."

,,Já vím, jak to myslíš, ale nedovedu si představit, co mi poví, až se potkáme na Amirově svatbě."

,,Co by měl říkat? Jsem svobodná a ty ses mu někdy musel zpovídat s kým budeš chodit?"

,,Ale my spolu nechodíme."

,,Ale všichni si to myslí, tudíž z toho i vyplývá, že i to malé je tvoje."

Z reakce Chasana jsem byla trochu v rozpacích. Jednou se bál Navidovy reakce a podruhé zase chtěl být skvělým otcem a bylo mu všechno jedno. Chápala jsem, že byli přátelé, ale jednou se mě Navid vzdal a nezáleželo už na ničem.

Amirova svatba byla ve velkém stylu a já jsem se nestačila divit. Ačkoliv jsem si musela dávat pozor, abych přes obří bříško o něco nezakopla, cítila jsem se báječně. Ani mi nevadilo, že mě Navid propaloval očima a Chasana ignoroval co to šlo. Byl z toho očividně nešťastný, ale nebylo zrovna vkusné dělat na Amirově svatbě scény.

Bubny a saxofon doprovázel příchod nevěsty i ženicha a divokým tancem to jak začalo tak i skončilo. Byl to zážitek, protože takovou svatbu jsem nikdy neviděla a i přesto, že jsem za jednoho byla vdaná, ani nezažila.

Příští týden se měla konat ta Navidova s Kiarou a kdybych řekla, že mi to nebylo líto, lhala bych. Povedlo se jí to, přesně jak to chtěla. Já bych měla spokojený život, kdyby nebylo toho odporného tajemství mezi mým dědečkem a Navidovým otcem.