Inferno II - město hříchů

39. kapitola

Moje pocity byly tak smíšené. Nelitovala jsem té pusy a navíc mi dělalo dobře, že nás načapala Kiara. Musela vycítit, že miluje mě a tohle všechno okolo si vydupala ona sama proti Navidově vůli.

Celý večer jsem se snažila na sobě nedat nic znát. Chasan byl spokojený, že jsem hned nechtěla utíkat a Navid mě hypnotizoval každou možnou chvíli.

Odcházeli jsme až pozdě v noci. Chasan chtěl jet taxíkem, ale já jsem se chtěla projít a nakonec bylo po mém.

,,Jsem rád, že jsi to zvládla."

,,I já. Jsem teď volná."

,,Řekla jsi mu o dítěti?"

,,Ne a je to tak lepší."

,,Sor?"

,,Hm?" otočila jsem na něho hlavu.

,,Smím tě vzít za ruku?"

Touhle otázkou se všechno změnilo. Bylo mi jasné, že postupem času bude chtít víc a víc. Dlužila jsem mu hodně a tohle bylo to nejmenší. Hodlal se o mě starat a já mu byla tak vděčná.

Pousmála jsem se a zvedla ruku na znamení, aby mě za ní tedy vzal. Zablýsklo se mu v očích a ještě než propletl prsty, políbil mě na hřbet dlaně.

,,Děkuju."

Nečekala jsem v tuhle noční dobu, že by u nás mohl někdo zastavit a o to víc mě překvapilo, když na mě promluvil notoricky známý hlas mého otce.

,,Tati?" pustila jsem Chasanovu ruku.

,,Říkal jsem si, že to budeš ty. Kde je Navid?" prohlížel si Chasana.

,,Nechci o tom teď mluvit. Co tu děláš?"

,,Navid nám pomohl se sem dostat z Emirátů a musíme být opatrný."

,,Pojeďme ke mně." navrhl Chasan a nasedli jsme si k němu do auta.

Věděla jsem, že mě čekal obrovský výslech a vysvětlování. Navíc jsem mu musela oznámit, že bude dědeček. Bylo to dost unáhlené a na můj věk velice brzké, ale měl by to vědět.

Chasan nás nechal, abychom si mohli v klidu o všem pohovořit. Některé dodatky jsem vynechala, jako například maják a chování Navidova otce. Ovšem to, co provedl Ahmed, jsem si nemohla nechat pro sebe.

,,Je mi to líto. Možná jste měli zůstat ve státech."

,,Jenže Navid tu měl dítě přeci."

,,Já vím, ale nebyl problém sem někoho pro něj poslat."

,,Už je pozdě. Jsme rozvedení a..."

,,Na jednu stranu jsem možná rád, že se mnou pojedeš domů, tedy pokud si nehodláš vzít tady toho Chasana."

,,Ne, ale dlužím mu strašně moc. Pomohl mi. Dal mi střechu nad hlavou, když mě Navid vykopl."

,,Ovšem. Proto se s ním vodíš po Manáma za ručičku?"

,,Tak nějak. Zlobíš se?"

,,Ne. Je to tvůj život."

,,Ještě něco bych ti chtěla říct." zatvářila jsem se vážně a otec jen roztřeseně vydechl.

,,Ano?"

,,Jsem ve čtvrtém měsíci."

,,S Navidem?"

,,Hmm." přikývla jsem jako by se mi nechtělo.

,,Co hodláš dělat? Ušít to na Chasana?"

,,Ten všechno ví. Chtěl se o mě postarat."

,,Že by měl nějaké vedlejší úmysly?"

,,Možná, že by se o nás postaral, ale to už po něm nemůžu chtít."

,,On se určitě nebude bránit."

,,Ten prcek nebude jeho."

,,Jestli hodláš přijet do L.A., samozřejmě se o vás postaráme, ale jestli tu chceš zůstat vyřešit si svoje starosti a pomoct Dianě, pochopíme to."

,,Vážně toho Chasanovi hodně dlužím."

,,Tady jsou nějaké peníze..." podal mi obálku. ,,...na výbavu a tak." zamrkal na mě a usmál se.

,,Děkuju tati." objala jsem ho.

Než odešel, ještě si byl promluvit s Chasanem a když odešel, Chasan se tvářil spokojeně.

,,Rád jsem poznal tvého tátu."

,,Chtěl, abych se vrátila do států, ale budu tady...s tebou."

,,Vážně?"

,,Chasane, to malý není tvoje a chci se ujistit, že ti nebude vadit, když tu budu?"

,,Asi bych ti měl něco říct..." posadil se nešťastně na kraj křesla. ,,...už jsme to řešili s Kiarou. Byl jsem na nějakých vyšetřeních a nejspíš bych ani nikdy svoje mít nemohl."

Zarazila jsem se. On nemůže mít děti?

,,To mě moc mrzí."

,,Možná to bylo znamení, abych měl někdy v životě svojí rodinu. Sor, já se o vás dva postarám. Je to Navidovo dítě, ale vezmu ho za svoje."

,,Tohle po tobě nemůžu chtít."

,,Jestli se rozhodneš tu zůstat, budu tady pro tebe."

,,Co tě přivedlo, aby ses tak rozhodl? Nikdy ses tak nechoval."

,,Možná měl Navid pravdu."

,,V čem?"

,,Možná o tebe mám zájem jako o ženu a počkám si až budeš chtít i ty." vstal a pohladil mě po vlasech.

,,Ty chceš čekat?"

,,Jak dlouho budeš chtít." šokoval mě.

Za to si zasloužil moje objetí. Nikdy bych od něho něco takového nečekala, ale chápala jsem, že by chtěl, aby mu někdy někdo říkal ,,tati".