Inferno II - město hříchů

8. kapitola

Málem jsem se studem propadl. Bahar matce a Daye s ničím nepomohla a veřejně se to dostalo i ke Khanovi, což mi nebylo po srsti. Připadal jsem si jako idiot. Kdybych se s ní přestěhoval, tak by se kuchyně ani nedotkla a nepřicházelo v úvahu, abych platil nějakou hospodyni.

,,Karime? Jsi nějaký zamyšlený?" přerušil moje přemýšlení Khan.

,,Omlouvám se, jen hlouposti." mávl jsem rukou a posadil se ke stolu.

Zatímco se Diana s Khanem bavili o státech, tamních zvycích a její rodině, kývl jsem na Bahar, aby šla se mnou na slovíčko.

Praštil jsem za námi dveřmi od jejího pokoje a hned spustil.

,,Baví tě mě zesměšňovat? Celé rodině jsem pro smích za to, co tady předvádíš. I ta negramotná Diana to udělala. Varuju tě, že pokud se to nenaučíš, nevezmu si tě."

,,Ty si jen hledáš záminky, aby ses mohl se mnou hádat."

,,Je to pořád dokola jedna a ta samá, Bahar."

,,Nikdy jsi mě za nic nepochválil."

,,Ani není za co? Nic neděláš s ničím nepomůžeš." otevřely se dveře.

,,Haife mě sem pro vás poslala, protože se vrátil Faran se Sadii a babičkou."

,,Bahar bude zpytovat svědomí." vyrazil jsem ke dveřím a zatlačil na Dianu, aby Bahar nechala v pokoji samotnou.

Sotva jsem zabouchl dveře hodlal jsem poděkovat Dianě za pomoc.

,,Moc ti děkuju za pomoc mojí matce."

,,Není zač. Naučila jsem se nějaké recepty, hned jsem si je psala jako blbec do notýsku." usmívala se.

Vešli jsme do obývacího pokoje, kde už se všichni vítali s babičkou a v poslední řadě ještě já a Diana.

,,Babi, jak se máš?"

,,Už to není jako dřív, chlapče. Vždyť znáš to přísloví, že si náležitě neceníme dvou věcí dokud je neztratíme a to je mládí a zdraví." dal jsem jí za pravdu.

,,Jsem rád, že ses rozhodla k nám přestěhovat."

,,A tohle bude ta tvoje Bahar?" hrnula se opatrně k Dianě.

,,Ne to je Diana, babi. Faranova..."

,,Moc hezké děvče. Takže Diana? Myslela jsem, že Bahar."

,,To je snoubenka Fa..." skočila mi do řeči a hned se jí na mě vyptávala.

Otec mávl rukou, abych jí nechal být.

,,Ačkoliv jí to řekneš ona si to stejně nebude pamatovat. Má Alzheimera." vysvětloval následně otec Dianě.

Večer proběhl v klidu a veškerá zlost ze mě vyprchala, když jsem uložil babičku do postele.

,,Doufám, že sis vzal dovolenou v práci a budeš se mi věnovat. Mám pořád tvojí fotku v peněžence." usmívala se a opakovala dokola stějný příběh o nákupu a mojí fotce, kterak jí pokaždé na onen nákup doprovázím.

Pak jsem se posadil ke Khanovi a konečně si mohli v klidu popovídat dlouho do noci. Všichni šli spát a my se bavili jako by čas neubíhal.

,,Dáš si ještě vodu?"

,,Jestli nehodláš jít spát?" usmíval se.

,,Rozhodně ne. Vždyť víš jak dlouho jsme takhle nepokecali. Pořád jen samá práce." zvedl jsem se a šel do kuchyně pro karafu s vodou.

,,Co tu děláš?" narazil jsem ještě na Dianu.

,,Slíbila jsem Haife, že to tu uklidím, aby si šla lehnout. Ráno brzy vstává a musí se starat o babičku."

,,To je od tebe hezký." opřel jsem se o linku a sledoval, jak utírá talíře.

,,Chceš naplnit tu karafu?" podívala se na prázdnou nádobu, kterou jsem držel v ruce.

,,Jasně. A promiň za ty babiččiny řeči. Spletla si tě s Bahar."

Naplnila mi karafu a podala mi jí se slovy, ze kterých jsem byl poněkud zmatený.

,,Když se to tak vezme, dovedla bych si víc představit, že bych byla tvojí ženou než Faranovou."

,,Se mnou bys to rozhodně neměla tak snadný." vzal jsem to s úsměvem.

,,Sleduj, jak jsme my dva válčili a teď se docela sneseme. Dokonce tě i respektuju." zvedla vítězně ukazováček a usmívala se.

,,To ale nemění nic na tom, že se k nám do rodiny nehodíš." zamyslel jsem se nad tím, co jsem právě řekl.

Byla to docela blbost. Se všemi si rozuměla a nemohl jsem jí v tu chvíli vlastně nic vytknout.

,,Já vím, jsem jiná než ženy tady."

,,Hele to mě tam necháš o žízni?" vešel Khan do kuchyně za námi a hned nahodil omluvný výraz, že nás vyrušil.

,,Promiň." vzal jsem si od Diany karafu a běžel za Khanem.

,,Už jsem se bál, že jsi usnul." tlemil se mi.

,,Ne, narazil jsem na Dayu, tak jsem jí poděkoval za tu přípravu hostiny a tak."

,,Poděkoval? Myslel jsem, že se nemůžete vystát a teď se bavíte jako kamarádi, to měla pravdu."

,,Ty jsi nás poslouchal?"

,,Něco jsem zaslechl." škubaly mu koutky.

,,Tak něco?"

,,Něco od té babičky." smetl si imaginární smítko z kalhot a zubil se u toho.

,,Aha. No musím uznat, že mě to teď psychicky tolik nevysiluje jako když jsme byli na nože."

,,Nezlob se, že růžový keř má, ale raduj se, že trnitý keř má."

,,Z čeho se mám radovat?"

,,Je krásná, je radost se na ní dívat. Naplňuje mě energií a jak se člověku dívá do očí, to je na tom to nejhorší. Ona to bere jako slušnost, ale já jako výzvu."

,,Neví, že když se cizímu muži dívá do očí, že se mu nabízí. Ve Státech je to normální."

,,Jenže ona má ten pohled tak podmanivý a připadal jsem si jako idiot. Celou večeři jsem na ní musel zírat."

,,Dávej si pozor, kamaráde, je zasnoubená." usmíval jsem se.

,,Já? Já ji nemám denně na očích. To ty si dávej na ďáblovo znamení pozor."

,,Neměj strach."

,,Mám o tebe strach a dokud bude v domě, nepřestanu."

,,Přeháníš."

,,Podceňuješ ji."

,,Ona se chová normálně."

,,Dala ti najevo, že by si tě vzala a ty to bereš jako normální?"

,,Bylo to jen mezi rečí." zavrtěl jsem hlavou.

,,Ještě mi řekni, že jsi nikdy neměl myšlenky na její tělo." díval se na mě a já jen polkl na sucho.

,,Chceš ještě nalít?" sehl jsem se a snažil se vyhnout odpovědi, protože měl pravdu.

,,Pak, že nemám mít strach, kamaráde. Jdu a ty se prober." poplácal mě po zádech a odešel.