Láska na ledě ❤ (Příběh hokejistky)

" Pokračování " °55°

Minulý díl:

,, A co si myslíš ty? Měl bych za ní dojít?“ zeptal se a podíval se na mě.

,, Zkusit to můžeš. Je to risk. Buď se usmíříte a nebo se nebudete mít rádi do konce života.“ řekla jsem.

,, Dobře. Moc ti děkuju ségra.“ řekl mi a poté mě pevně objal.

,, Není zač. Od toho tu jsem.“ objetí jsem mu oplatila a na tváři mi pohrával úsměv.

____________________________________

Odtáhla jsem se od Marcuse až po nějaké chvíli.
Mezitím jsem slyšela ze zdola hlasy. Zřejmě se docela bavili ti dva. Byl slyšet smích, zvláště Tary. Další její zkouška. Je-li vtipný, bere ho dobře a považuje ho již za svého kamaráda. Obstál její zkoušku, což bylo i pro mě dobře.

Víte, ona Tara má ráda ukecaná stvoření, která jí poví vše. Ráda je zkouší zda obstojí a pokud ne, moc se s nimi nebaví.

S Marcusem jsem se rozloučila ještě skoro v pokoji, jelikož jsem nechtěla, aby se potkali s Fredem. Zrovna moc v lásce se za poslední dobu nemají a tak bych nerada čelila nějakému problému.
Na obou mi záleží, nepotřebuji se stavět na stranu jednoho z nich.

Šla jsem dolů vyprovodit bráchu, který se až tak moc nezdržel. Nakonec to s mamkou ale zkusí. Za což jsem dost ráda. Bylo by fajn, kdyby zakopali tu svou válečnou sekeru a vyříkali si to. Tak snad to mamka pochopí a nebude bráchu vyhánět někam pryč jako posledně.
Rozloučila jsem se s Marcusem a hned potom jsem se šla podívat na ty dva do obýváku. Seděli tam, Tara na pohovce a Fred na křesle, povídali si. Rozuměli si a to bylo fajn. Teda, zatím. Blbé bude až se Tara zeptá Freda na otázky ohledně mě. Obvykle to zase dělá a tak mě mohlo napadnout, že i tady to takhle skončí. Fred tu ale pořád je a tak mu to zřejmě ještě neřekla. Tedy, doufám v to alespoň.

,, Nestůj tam tak a pojď si sednout.“ vytrhla mě z proudu mých myšlenek Tara a já, ač jsem moc nechtěla, došla jsem si sednout kousek od ní.

,, Zrovna jsme s Fredem probírali ten váš stadion. Chtělo by ho to trošku opravit, ne?“ zeptala se Tara a snažila se mě tak zapojit do konverzace.

,, Chtělo. Ale tak Fred na tom tak trochu už pracuje. Nebo pracoval?“ zeptala jsem se, jelikož jsem si nebyla moc jistá.  Ani si nevzpomínám, kdy naposledy tam totiž něco opravoval.

,, Snažím se pracovat. Jen není moc času.“ řekl mi a podíval se mým směrem. Chvilku na mě jen koukal a poté, když si mě všiml, že na něj taky koukám, se usmál.

Tara to zřejmě postřehla a tak se do toho zas vložila.

,, Vy jste si vlastně původně chtěli povídat sami, viď?“ řekla, i když svou odpověď znala. Byla to něco jako řečnická otázka a při tom nechtěla ticho a tak jej prolomila.

,, Já jdu do tvého pokoje, zůstaňte tady klidně.“ řekla a odcházela do pokoje. Nemohla jsem si nevšimnout jejího obličeje, na kterém pohrával úšklebek. Šla pomalu a na schodech se ještě na chvilku zastavila. Mlčela jsem a ona pochopila, že radši ne, proto šla dál až nakonec zalezla do mého pokoje.

,, Co jsi mi chtěl?“ zeptala jsem se a prolomila tak to ticho, co tu panovalo.

,, Vlastně jsem si přišel popovídat.“ odpověděl mi na mou otázku a hned ještě dodal.

,, Nemohu snad zajít a povídat si s tebou?“ zeptal se.

,, Jasně že můžeš. Ale ozvi se předem. Nepotřebuji tady tebe a bráchu společně v jedné místnosti. Proč se vlastně nemusíte?“ zeptala jsem se zas pro změnu já a čekala na odpověď.
Chvíle ticha, jeho pohled se stočil k zemi. Přemýšlel co by mi řekl a nakonec promluvil.

,, Víš...“ začal a lehce se zasekl.

,, Neměl by ti to říct Marcus?“ řekl najednou. Změnil téma.

,, Ne. Chci to slyšet od tebe.“ řekla jsem rozhodně.

,, Dobře no.“

,, Marcus mi prostě řekl, ať se od tebe držím dál. Prostě nechce, aby mezi námi něco bylo. Ví vůbec o tom, co mezi námi teď je?“ dořekl a zeptal se mě.

,, Neví.“ řekla jsem popravdě.

,, A jak na tom vůbec jsme?“

,,Co to máme za vztah?“

,,Jsme kamarádi? Přátelé? Nejlepší kámoši? Nebo snad něco víc?“

Sypal ty otázky a já se začala ztrácet. Poté přestal, zřejmě viděl můj výraz ve tváři. Jeho dech se uklidnil a utichl. Po chvilce se na mě koukl a snažil se vyčíst cosi z mého obličeje.
Nemohla jsem mu to vyčítat. Kdybych vybouchla první, ptala bych se na to samé a také bych byla taková. Jenže vybouchl on a ja nevěděla, co bych mu měla odpovědět. Sama jsem na tyto otázky odpověď neznala. Kéž bych mohla ale.
Sedl si opatrně vedle mě, poznala jsem to podle prohnutí sedačky, na které jsem seděla. Koukala jsem do země a přemýšlela. Až z mého přemýšlení mě vyrušil jeho dotyk na mé levé ruce. Uchopil jí do dlaní a pak i druhou. Nakonec jsem to nevydržela a podívala se na něj. Koukal na mě omluvným pohledem.

,, Promiň mi to, nechtěl jsem.“ omluvil se mi a stále mi při tom koukal do očí.

,, To.. to je dobrý.“ na víc jsem se nezmohla, ztrácejíc se v jeho očích.

,, Vážně promiň. Prostě jsem vybuchl v nesprávnou dobu. Já jen, že nevím, co si o nás myslet.“ řekl mi a nyní svůj pohled zabodl do země on.

,, To já také ne.“ řekla jsem.

Na chvíli tu zavládlo hrobové ticho. Mohli jsme oba slyšet pravidelné oddechy toho druhého. Napětí se skoro dalo krájet.
Až jsem nakonec zvedla hlavu, svůj pohled nasměrovala k němu a zjistila, že se na mě zřejmě celou tu dobu koukal. Naše oči se znovu setkali. Jenže ty jeho nekoukali jen do těch mých, ale chvílemi koukl i níže, na rty.
Váhal, ale po chvilce se začla naklánět a já se tomu nijak nebránila. Chtěla jsem je znovu cítit na těch mých. Znovu a znovu.

Políbil mě, jemně. Tak jako by do nich dal všechno, co zrovna cítil. A já mu to oplácela stejně. To, že jsem si ho oblíbila už dříve, to jsem si i dávno přiznala. To, že jsem se do něj i zamilovala, to jsem si také již přiznala.
Ale to že jej miluji, přiznala jsem to oficiálně až teď. Právě v tuhle chvíli.

Milovala jsem ho.

Dneska přesně 1033 slov. Kapitolka vyšla zase tento týden, což je super. Na tohle psaní bylo trošku víc času a tak, je to fajne. Zvlášť pro mě.

Tak snad se vám líbí, za chyby se omlouvám.

Mimochodem zase Děkuju za ta čísla❤❤❤

↓
👑👑
2,76K
↑

Vaše❤
xxxx