Láska na ledě ❤ (Příběh hokejistky)

"Neděle" °21°

Ráno jsem se probudila docela pozdě. Takže to nebylo ani ráno, ale poledne.
Ještě jsem se válela v posteli a později jsem sešla dolů, abych si vzala něco k jídlu. Nebylo mi stále nejlépe a tak jsem si vzala jen jablko, müsli a trochu řeckého jogurtu.
Dneska jsem měla v plánu,no, vlastně asi nic. Jen si zase napsat něco do školy a pak se zřejmě jako vždycky budu koukat na filmy a seriály.
Nebo bych mohla ven, ale nechci jít sama. A nebo bych si mohla jít zaběhat.
Vždycky jsem hrozně ráda chodila běhat. Bylo to uvolňující. Mluvím o tom v minulém čase, jelikož to je tak dávno, co jsem běhala.
Běhala jsem skoro každý den po škole. Člověk může volně přemýšlet a nebo naopak zapomene na všechno kolem. Pro mě to byl útěk z reality....

Mohla bych zase začít, nabrat fyzičku na hokej. Jo začnu. Třeba dneska bych mohla. Stejně bych se válela doma a koukala na filmy a nic nedělala. Takhle si alespoň zase uspořádám svůj život do latě.

Jelikož už byl čas oběda, zašla jsem si nakoupit jídlo do supermarketu. Rozhodla jsem se, že si dneska udělám boloňské špagety na pánvi se sýrovou omáčkou. Moje oblíbené. Teda patří to mezi má oblíbená jídla. Taky tam mám kebab, pizzu, všechny nezdravé potraviny, ale najde se tu i něco zdravého. Což se vlastně u mě jen tak nevidí.

Vzala jsem si na sebe tričko a mikinu od kámoše, kterou tak ráda nosím. Klučičí oblečení je více pohodlné než to naše holčičí. Pak jsem si vzala černé rifle a vlasy si sepla do drdolu. Vyšla jsem a zamířila směrem k supermarketu, který od nás nebyl daleko. 

_____________________________________

Zašla jsem k regálu a vzala rovnou tři balíčky špaget. Ještě jsem koupila sýr, smetanu, šunku a pár věcí k tomu. Doma jsme toho moc neměli a tak jsem toho radši vzala více. Abychom doma s Marcusem vůbec přežili...
Všechno jsem to dala do košíku a šla zaplatit.

______________________________________

"Marcusi, špagety jsou už hotové" volala jsem na svého bratra, když už jsem měla oběd zcela hotový.
"Jojo. Už jdu." ozvalo se ze zhora. Po chvíli přišel Marcus dolů. Podala jsem mu talíř se špagetami a nabídla mu ještě nastrouhaný sýr navrch.
Uchopil jej a šel si sednout ke stolu. Dneska jsme tu jedli jen mi dva.
To mi připomnělo mojí vzpomínku.

*Flashback*

"Malcusi, Malcusi, Malcusi.." volala na Marcuse malinká holčička Katie, která byla jen o pár roků mladší.
"Ano Katie?  Co chceš?" ozval se její starší bratr Marcus.
"Uz jsou spagety  hotovy" zavolala zpátky Katie na svého bratra...
Po chvíli se v kuchyni objevil kluk s rošťáckým úsměvem na rtech.
Oba dva se usadili k obědu a jejich rodiče mezitím odešli něco dořešit. Už v této době se začali hádat.

"Katie? Dáme závod v srkání špaget?" usmál se na Katie Marcus.
"Jasný a pšiplav se na plohlu." Zažižlala Katie.

(*Kate jako malá neuměla moc dobře mluvit. Proto je to takhle)

*Konec flashbacku*

"Marcusi?" Začala jsem na Marcuse mluvit.
"Co chceš Kate?" Ozval se.
"Co takhle závod v srkání špaget?" Řekla jsem, ale nevěděla jsem, proč jsem to začala..
"Stejně by si prohrála jako kdysi..." Zasmál se a nandal si mezitím další sousto.
"Ty si podváděl.. odmlčela jsem se a pokračovala. Tak co? Jdeš si pro prohru?" Šibalsky jsem na něj mrkla a byla připravená vyhrát za každou cenu.
"Jdu si pro vítězství Kate. Jako vždycky" dodal..
"Tak 3.....2.......1....... teď." Zakřičel Marcus, že to muselo být slyšet až k sousedům.

Náraz jsme začali srkat špagety a snažili se vyhrát. Chvíli se mi to dařilo docela dobře, ale po chvíli jsem už skoro nemohla. Marcusovi to bylo zřejmě jedno.. Už mu taky docházeli síly na srkání špaget...

"Fajn. Nechci to přiznat, ale je to remíza a tím bych to nechal, jelikož už nemůžu" zasmál se a odšoupl talíř dál od sebe.
"Taky už nemůžu. Dříve bych vyhrála ale" zasmála jsem se a sledovala Marcusův pohled. Pohled k nezaplacení jako vždy.
"Nevyhrála. Ale uplynula už dlouhá doba od posledního srkání... Hodně dlouhá. Možná takových 13 let"rozplýval se nad tím a pak se usmál.
Jo bylo to vždycky fajn. Měli jsme k sobě dost blízko a pak jsme se tak trochu odcizili. Ne moc, ale přeci jen trochu jo.

Po obědě jsem si udělala něco do školy a pak jsem se rozhodla jít si zaběhat.

Vzala jsem si zase tu černou mikinu, která bývala kamaráda a ještě legíny, běžecké boty a sluchátka s mobilem.
Chvíli jsem jen šla, nechtěla jsem aby na mě lidi kolem koukali. Vždycky jsem šla běhat, tam kde nebyl skoro nikdo. Jen já, písničky a můj svět.

Vyšla jsem ven a hledala tak dobrých 45 minut nějaké fajn místo.
Po té "malé chvíli" jsem ho našla. Bylo u lesa a opodál se nacházela mýtina.
Běhala jsem, skákala a dělala nějaké cviky. Jelikož jsem našla i cestu zpátky, kde nikdo nebyl, běžela jsem tou.
Takový klid okolo. Pomalu jsme zase zapomínala na realitu, na školu a na všechny lidi a problémy.

Dnešní kapitolka vyšla později než měla. Omlouvám se, ale škola, opravování známek, neměla jsem mobil....
Ale je tady❤🤗
Má okolo 850 slov a pokračování této kapitoly vyjde snad brzo.

Mějte se krásně a hodně štěstí se známkami❤

Vaše❤
xxxx