Láska na ledě ❤ (Příběh hokejistky)

" Last " °76°

Minulá kapitola:

,, No ty kráso ty seš táta." ozval se kousek ode mě Fred. Vstal a poplácal Marcuse po rameni.

,, Jo už to tak bude. Jen se bojím, jak to zvládnu." řekl s obavami.

,, Prosimtě to zvládneš a my ti pomůžeme." stihl mi skočit do řeči a koukl na něj.

,, Jo pomůžeme ti kdykoli bys potřeboval." dodala jsem ještě já.

,, Děkuju vy dva." řekl nám a postupně nás objal. Pak nám znovu zmizel vevnitř a my znovu osaměli.

___________________________________

Čekali jsme docela dlouho než náš oba pustili dovnitř. Fred netrpělivý a lehce nevrlý, jelikož se tolik nevyspal. Nedivila jsem se mu. K ránu jsem nám došla pro nějakou kávu a lehkou snídani za což mi byl velmi vděčný. Když nás pustili dovnitř malém jsem se rozpustila na místě. Něco tak krásného, malinkatého. Jezus...

,,Jezus jsou rozkošní.“ začala jsem se až moc rozplývat. Jinak to ale nešlo, když oni byli tak ňuňatý.
Zrovna odpočívali a zřejmě i spinkali.

,, Tak jaká jména?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

,, Melanie a Alexander.“ odpověděl Marcus, který stál vedle Catariny.

,, Hezký výběr jmen.“ řekla jsem a usmála se.

Nakonec nás stejně po pár minutách vyhodili z pokoje, jelikož si chtěla Catarina odpočinout. Vyšli jsme z pokoje a já se rozhodla zavolat mamce a tak. Zvedla to takřka hned.

,, Ahoj mami.“ řekla jsem.

,, No ahoj. To je dost že voláš. Jak je na tom? Poslední co mi Marcus řekl, bylo že přijeli do nemocnice. Od té chvíle nic nevím.“ říkala rychle, až jsem jí skoro nemohla rozumět.

,, Oba prcci jsou na světě a oba v pořádku. Je to holčička a kluk. Kdy přijedeš jinak?“ zeptala jsem se jí čekajíc na odpověď z druhé strany.

,, No měli bychom přijet tak do hodiny, je hrozný provoz víš. Není to tak snadný.“ odpověděla mi.

,, Dobře dobře. Nemohla by ses někde stavit pro jídlo nebo pro vlastně cokoliv?“

,, Pokud na něco narazíme, mohli bychom něco vzít. Pití a jídlo no.“ řekla mi.

,, No už musíme. Tak pa a přijedeme tedy co nejdříve to půjde.“ řekla mi ještě ve spěchu a zavěsila.

Ach jo, nakonec jsem se ještě na chvíli natáhla na sedačky, které tu byli a odpočívala jsem.  Nakonec jsem se poddala spánku, který ale netrval příliš dlouhou dobu, jelikož jsem byla probuzena.

,,Šípková Růženko, vstávat.“ zašeptal mi do ucha, velmi slabě až skoro neslyšně.

,, Vždyť jsem vzhůru. Ještě chvíli odpočinku prosím.“ zamumlala jsem v lehkém polospánku.

,,Notak, vstávej. Je tu jídlo.“ zašeptal znovu, blíže mému uchu a slovo jídlo bylo jako pohlazení, probuzení.

Skoro jsem vyskočila do sedu, rukami jsem si ještě přikryla oči, které se snažili přivyknout na světlo, které zde bylo. Snaha byla, po pár minutách jsem koukala a hledala jídlo. Když jsem nic neviděla, koukla jsem na něj s tázavým pohledem.

,, Nějak jsem tě probrat musel.“ uchechtl se a pokrčil ledabyle rameny.

,, Vážně? Takhle mě týrat Frede...“ řekla jsem sklíčeně a zatvářila se ještě víc smutně. Svou rukou jsem si podpírala hlavu.

,, Ale přesto mě miluješ. Hrozně moc, viď?“ přiblížil se a zašeptal mi ta slova do ucha. Musela jsem se nad tím pousmát. Milovala jsem ho a myslím, že nás už nic nerozdělí.

,,Ano. Moc tě miluji“ odpověděla jsem.

_____________________________________

A máme tu finálový zápas, dámy a pánové. Po druhé třetině vede Bostonský tým jen 1:0, druhý tým se stále snaží dohnat ztrátu, kterou utrpělo.

Dneska byl poslední zápas tohoto roku. Finále, mezi námi a Bostonem.
Moc jsem se na to celej rok těšila, až světu ukážu, co ve mě je.

Tento tým si začal dohánět ztrátu, nasadili lepší útok i obranu. Ashleyová si bere puk od soupeřů, prokličkovává si přes stadion. Neuvěřitelný...
Přihrává po své levici svému spoluhráči, ten jí to po chvíli vrací a Ashleyová má skvělou šanci vstřelit gól. Byl by to její několikátý gól, ale ve finále? To by byla pro tuto slečnu skvělá příležitost, jak se dostat výš, někam dál.
Ashleyová se napřahuje, soustředí se a puk, který ji spoluhráč nahrál se k ní blíží. Vyčkává a střílí....

A diváci šílí. Je to góóóóól.

Ashleyová vyrovnává skóre pár minut před koncem utkání.

,, Nemůžu uvěřit, tomu že jsem to dala. Děkuju, moc... Za všechno.“ vykládala jsem po konci Fredovi.

To on mě naučil, jak si vyčkat na dobrý čas, kdy vystřelit golfem. Jemu vlastně vděčím, za to co dneska umím. Jsem v reprezentačním týmu, brzy bych se mohla podívat po Evropě, jak jsem vždycky chtěla. Za rok jedeme hrát do Londýna. Páni, mega se těším.

,, Lásko. Já jsem zas rád, že jsme spolu. Za to já děkuji tobě, ju.“ odpověděl mi.

,, Miluju tě ty moje malá hokejistko.“ zašeptal mi do ucha, jeho rty vyhledali ty mé a jemně mě na ně políbil.

,, Já tebe taky.“ prohloubila jsem polibek.