Organizace proti ohni (part II)

2. Kapitola

Srpen 26, 2018 8:48

Postel byla opravdu o dost pohodlnější než zem, na které jsem strávil poslední dny. Bylo mi mizerně. Apartmá v hotelu, kde mě Tina ubytovala a představila se jako moje sekretářka, bylo přímo obří a já v něm seděl sám. Radši bych byl v malém přístěnku na košťata se svou Oxanou, než tady. Podíval jsem se ke dveřím do koupelny a poté na své ruce.

Tina mi darovala nové hodinky, ve kterých byl schovaný kov omezující mé schopnosti, jež byl také v náramku na kotníku. Hodinky jsem sice mohl kdykoliv sundat, ale ten náramek na noze nikoliv. Podíval jsem se do naleštěného okna, které odráželo můj zanedbaný vzhled. Krev, jež mi ještě po cestě sem tekla z nosu byla již dávno setřená, protože se o to postarala Tina. Stejně jako o sádru na noze. Když jsem chtěl namítat něco proti jejímu rozhodnutí, tak mi vrazila do ruky obyčejnou ortézu, kterou jsem teď měl zpevněný kotník.

Zvedl jsem se z měkké postele a vyrazil ke dveřím do koupelny. Zavřel jsem za sebou čistě bílé dveře přetahujíc přes hlavu tričko. Odhodil jsem jej na hromadu společně s ostatním oblečením. Zalezl jsem do sprchy a pustil na sebe studenou vodu. Potřeboval jsem se probrat. Vzbudit se z kruhu chaosu, který byl všude kolem mě. Cítil jsem jak voda odplavuje všechny mé starosti a smývá ze mě strach posledních dní. Všechno odplouvalo v podobě špinavé vody do odtoku pod mými chodily. Cítil jsem se čistý, jako bych ze sebe smyl všechno, co na mě kdo v minulosti napáchal. Jakoby pod chladnou vodou mizely jizvy, které hyzdily mé tělo. Mnoho jich sice zmizelo, ale i tak tu byly některé, jež mi připomínaly moje místo. Jsem jen pouhý vyvrhel společnosti, který možná má jisté schopnosti, ale stále se pohybuje na okraji všeho bytí.

Zvedl jsem hlavu a nechal po krku dolů stékat ledovou vodu. Cítil jsem se zranitelný a také jsem byl. Teď když jsem nemohl používat své schopnosti jsem byl zranitelný jako moucha. Uměl jsem se sice ohánět mečem, ale bez něj jsem byl ztracený jako malé ptáče, které se chystá na svůj první let. Mohlo to stejně dobře skončit mým pádem stejně jako vítězstvím. Povzdechl jsem si a vypnul příval vody. Sebral jsem osušku, kterou jsem přehodil přes okraj sprchy.

Vytřepal jsem poslední kapičky vody z vlasů a s ručníkem v ruce jsem vylezl ze sprchy. Byl jsem už tolik let zvyklí na to chodit po koupelně nahý, že mi to nepřišlo divné ani tady. Bohužel jakmile jsem vylezl ze sprchy, tak můj pohled padl na Tinu opřenou o umyvadlo.

Usmála se, ale nebyl to jeden z jejích hraných úsměvů, tenhle byl opravdový. „Nechápu jak si mohla Smrt nechat ujít takový kus." zašeptala s pohledem upřeným na mé tělo. Neřekl jsem na to ani slovo, pouze hleděl do jejích očí, které se přibližovali. Přitiskla své tělo k mému, prohnula se v zádech a zajela mi prsty do vlasů.

Chvíli jsem se na ní díval a přemítal, jak se, co nejlépe zachovat. Možností bylo hodně, ale nejlepší bylo hrát s ní tuhle hru, která se mi sice příčila, ale nemohlo se na ní nic pokazit. Usmál jsem se a objal jí kolem pasu. Přitáhl jsem jí k sobě blíž. Až natolik, že jsem cítil jak pod koženou bundou tluče její srdce.

„Ale, co vím, tak si za tebe našla obstojnou náhradu." usmála se. Koleno zvedla opovážlivě vysoko až jím tlačila na můj rozkrok. Z tváře mi sice úsměv nezmizel, ale v duchu jsem panikařil jako mladík na svém prvním rande.

„A jakou?" zeptal jsem nenuceně zatímco jsem hladil její vlasy. Vytahoval jsem z účesu spony, vlasy postupně padaly na její ramena.

Tlumeně se zasmála. „Nebuť tak nedočkavý. Myslím, že se viděli možná jen jednou, ale vždy to nebylo fyzicky. Jediné, co celé noci dělá je, že ze spaní mumlá jediné slovo. Pořád dokola jakoby byla zaseknutý gramofon." setřásla z ramen bundu. Její rty se spojily s mými a oba jsme klopýtali do sprchy.