Organizace proti ohni (part II)

37. Kapitola

Prosinec 20, 2018 10:17

„Myslím, že není dobrý nápad útočit takhle rychle na organizaci." Poznamenal Tom, který si založil ruce na hrudi. Upíral na boha ohně svůj modrý pohled snažíc se jej přesvědčit, že zbrklý útok k ničemu nepovede. Neposlušný pramen světlých vlasů mu spadl do tváře, která se během pár minut z dětské změnila na dospěláckou.

James na něj upřel nevraživý pohled. „My ale musíme organizaci a Jerryho zastavit." Zavrčel. Ruce měl založené na hrudi a na rameni mu seděl Arsiius, který si cuchal další peříčka, které mu během tří dnů narostla. Byl šťastný a to se nemohlo jinak než odrazit na bohovi ohně.

„S tím souhlasím, ale Martina je těhotná, Oxana a ty máte malé dítě. Nemůžeme riskovat, že o všechny přijdeme, když se teď pustíme do zbytečného odporu." Vysvětlil mu klidně bůh života. Byl úplně stejný jako Áron. Tvářil se úplně stejně, když říkal tato slova, jak by se tvářil jeho předchůdce. Po většinu času měl svůj znuděný výraz a stále se chtěl oddělit do zbytku božstva a užívat si pozemských radovánek.

Jeho otec jej propálil pohledem. „Tím chceš navrhnout, abychom počkali? A jak dlouho máme čekat?! Měsíc? Dva? Nebo dokonce celý rok?! My, ale nemůžeme čekat! Chápeš to?!" zařval na něj až sebou John na druhé straně místnosti trhl a upřel na ně zkoumavý pohled.

„Bude to ale lepší než zbytečně riskovat naše životy!" namítl Tom. „A navíc nemáme ani jediné zrnko naděje, že jej někdy porazíme! Chceš se hnát zbytečně za tím konce, když není naděje, že organizaci někdy zničíme?"

„My máme naději! V nemocnici se narodila Liana! Je naší nadějí, že božstvo přežije!" zavrčel James. „Tak laskavě drž hubu, protože ty jsi se teprve včera dostal z těla malého kluka a dnes bys mě chtěl poučovat, co bych měl dělat?! Moc dobře vím, jaké to je riziko, ale někdy je lepší riskovat než jen nečině sedět a čekat, jak se situace vyvine! Takže mě nepřesvědčuj, že máme čekat, protože já jsem čekal polovinu svého života!" věděl, že by takhle neměl mluvit se svým synem, ale on nedokázal udržet svůj vztek pod pokličkou. Musel si někde vybít vztek za všechny ty roky, co volil raději útěk než boj.

Tom si povzdechl. Pochopil, že svého otce už nepřesvědčí a velice doufal, že se nezmýlil a jejich čas na boj právě nastal. „Snaž se alespoň pochopit, že by někdo mohl zemřít..." řekl naposledy v marném pokusu mu to ještě vymluvit. Neuspěl, což i tajně čekal. Jeho otec se vždy dlouho rozhodoval, ale když se konečně rozhodl vzít situaci do svých rukou, tak mu v tom nemohl zabránit nikdo ve vesmíru.

„Už tolik let nám hrozí každý den, že někdo zemře..." zavrčel odvraceje se od něj. Nechtěl se bavit o tomhle tématu, protože vzpomínka na smrt jeho milované Lei byla stále čerstvá a ještě čerstvější byla smrt bohů, kteří mu byli rodinou v dlouhých letech, kdy žádnou jinou neměl. Nechtěl si to připustit, ale jejich smrt byla jedna z věcí, která jen uspíšila jeho pády ke dnu.

Už nikdy se nechtěl dotknout míst, jež se dotkl, když padal na dno naposledy. Pod ním ale byla stále přítomná propast mezi světy, která jej lákala svou temnotou, do které mohl upadnout a už se nikdy nevynořit zpět na povrch. Za jeho zády ale stála Oxana, která jej vždycky popadla za ohnivý plášť s vypětím všech sil mu ukázala, že jeho boj ještě neskončil. Byla jeho záchranou, kterou vždy potřeboval, když jej opouštěla víra v dobrý konec.

„Ale jen nyní nám hrozí i něco horšího než smrt... Nemůžeme se snažit porazit organizaci, když všichni víme, že Martina nosí v břiše jednu z naších nadějí na lepší budoucnost." Řekl velice opatrně, aby tou větou nijak nepopudil boha ohně, který se na něj zase otočil.