Organizace proti ohni (part II)

16. Kapitola

Říjen 19, 2018 19:11

Miloval jsem útulnost obývacího pokoje v Michaelově bytě. Hrozně rád jsem seděl na pohovce a povídal si s detektivem sedícím v jeho oblíbeném křesle. Nyní jsem ale byl úplně na dně. Sžíraly mě vzpomínky na to, co jsem musel udělat. Věděl jsem, že to muselo být, ale nemohl jsem se smířit s tím, že jsem zabil tři lidi. Zabil jsem tři muže jen kvůli tomu abych mohl utéct z rukou jedné organizace i té druhé. Musel jsem se dostat z rukou všech, kdo o mě usilovali. Nikdo sice nepočítal s tím, že budu schopný někoho zabít.

Musel jsem je překvapit, protože tohle jediné mi dávalo nad nimi moc. Musel jsem být nepředvídatelný stejně jako rozmary počasí. Moje kroky musely být čistě náhodné, jinak by mě rychle našli. Musel jsem se rozhodovat v řádech minut nebo klidně i sekund. Hlavně se dostat z jedné pasti pryč abych mohl za pár minut nebo hodin padnout do jiné. Hlavní bylo se dostat z jednoho místa na druhé a držet se daleko od své rodiny, protože tu jedinou jsem musel držet v bezpečí.

Pohlédl jsem na Michaela naproti sobě. „Musel jsem je zabít... všechny tři, protože kdybych to neudělal, tak by mě odvlekli před dalšího muže, který se mě chce zmocnit." věděl jsem, že on tomu jako jediný bude rozumět.

„Vezmi Brigit a rychle odtud zmizte. Já Johnsona zdržím!" zavelel Michael. Než jsem se stačil zeptat, jak se tady mohl objevit Johnson, tak mě bez milosti skoro doslova vykopal z obývacího pokoje. Na hlavu jsem si stihl opět nasadit černý klobouk a vtrhl jsem do kuchyně. Nevěděl, jsem, co se děje, ale bylo mi jasné, že pokud neuposlechnu jeho rozkaz, tak se všeho zřítí do hlubin zkázy.

Brigit stála u stolu s vytřeštěnýma očima a skoro bez dechu se mě zeptala: „Co se stalo?"

Popadl jsem ji kolem pasu a běžel s ní do ložnice, kde jsem otevřel okno. Večerní vzduch vnikl do místnosti a odnesl s sebou pár papírů z nočního stolku. Postavil jsem Michaelovu manželku na zem a vykoukl z okna. Spoře osvětlená ulice pod oknem byla liduprázdná.

„Věříš mi?" zeptal jsem se jí. Ona vystrašeně zavrtěla hlavou. „Máš proč." prudce jsem jí vyhodil z okna. Koutkem oka jsem postřehl, jak dopadla do velikého kontejneru na odpadky.

Rychle jsem běžel zpátky za Michaelem. Bohužel jsem doběhl jako druhý. Mezi dveřmi už stál George se zbraní v ruce. Jak mě mohl tak rychle najít?! Nebyl ale čas na hloupé otázky. Teď jsem musel rychle pryč než použije Michaela proti mně.

Chytl jsem Michaela za paži a rychle s ním běžel k otevřenému oknu v ložnici. Detektiv vyskočil na parapet, ohlédl se na mě. „Jsme v tom spolu." řekl a skočil dolů.

Ušklíbl jsem se a sám vylezl na místo, kde ještě před chvílí stál Michael. Ozval se výstřel a na hlavu mi spadaly kusy omítky. Než jsem mohl vyskočit ven, tak mě popadl Johnson za tričko.

„Smyčka se stahuje a ohnivý bůh uvízá v její pasti!" řekl s úsměvem a strčil do mě. Letěl jsem dolů. Zády napřed jsem dopadl mezi pytle s odpadky. Co nejrychleji jsem se vyhrabal z kontejneru.

Skočil jsem na chodník, kde už stáli Michael s Brigit. Chytl jsem svého přítele opět za paži, on chytil svoji manželku a všichni tři jsme vyrazili ponurými londýnskými uličkami. Míjeli jsme domy, rohy ulic, lidi spěchající do svých útulných bytů. A nám v patách blikají červeno modrá světla doprovázená houkáním policejních sirén. Stahovali se kolem nás jako pomyslná smyčka o které mluvil George. Nemohli jsme jim uniknout po svých a použít moje schopnosti bylo jako vystřelení do vzduchu ze zbraně. Přilákalo by všechny policisty a agenty OPO v okolí. Bylo to jako podpis na bílém papíru pohozený na stole v budově OPO. Nic nebylo přesnější než použití magie. Nic by je spolehlivěji nepřitáhlo jako vosy na med. Sirény se ozývaly zleva, zprava, ze předu, zezadu. Byly všude a stejně jako sirény byli všude policisté, kteří nám šlapali na paty každým naším krokem.