Organizace proti ohni (part II)

43. Kapitola

Prosinec 24, 2018 17:43

Tvář bohyně smrti byla osvícená rudým světlem z nedalekého obchodu. Benedikt se na ní díval neschopen slova. Nedokázal ani v duchu popsat, jak moc mu přijde v tenhle okamžik nádherná a proto raději mlčel a hltal jí očima.

„Mám někde nějaký drobeček?" zeptala se zmateně začínajíc si otírat tvář, aby se zbavila špíny. Chytl jí za zápěstí a přitáhl si jí k sobě. Bylo mu úplně jedno, že na ně kolemjdoucí vrhají nepříjemné pohledy. Políbil jí do koutku úst. Sklonil se k ní, aby jí viděl do očí a lehce se usmál.

„Začínám chápat důsledky našeho rozhodnutí." pohladil přes látku její břicho, ve kterém rostl jejich potomek. „A už jsem se s tím smířil..."

Pohladila ho po vlasech. „To je báječné." usmála se. „Ale nechtěl by sis raději užívat dnešního večera? Hvězdy pomalu vycházejí a z nebe se sype sníh. Je to jako večer stvořený k veliké události." zašeptala mu do ucha. Přitáhla si k sobě bundu, aby potlačila lezavý chlad, který se snažil dostat pod vrstvy jejího oblečení.

„Je ale víc věcí, které bych chtěl tento večer udělat." zazubil se. „Třeba poprosit Johna, aby pro mě udělal jednu malou službičku." ukradl si od ní další sladký polibek. Zvedl hlavu k nebi. Temná obloha byla ještě o pár odstínů tmavší než jeho oči, které odrážely stejné množství světýlek jako ona.

Exitie se usmála a také pohlédla na oblohu. Za její temně modrou se rozkládal hluboký vesmír se Sídlem bohů. Ještě dál za ním byl jeho konec a v něm bloudily všechny duše mrtvých. Nemohla si pomoct a musela přemýšlet na to, jaké to je po smrti. Ona sama byla smrtí a i když mohla nahlédnout za její oponu, tak nemohla zažít ten pocit, když někdo umírá.

„Co se ti honí hlavou?" zeptal se mile Benedikt. Paže měl ovinuté kolem ní a bradu položenou na jejím temeni. Sice mu neviděla do tváře, ale dokázala vycítit, že se usmívá. Bylo to u něj nezvyklé, ale musela se smířit s tím, že Vánoce dokážou dělat divy.

„Přemýšlím," řekla pomalu, nechtěla ho naštvat dříve než to bude třeba. „Přemýšlím o smrti. Zajímá mě, zda je to prostě konec nebo nový začátek..."

Bůh se za ní zavrtěl, přitáhl jí blíž k sobě až cítila, jak se látka jeho kalhot napíná. Moc dobře věděla, co bude večer od Johna chtít a souhlasila s tím. Tušila, že se blíží konec a nevěděla za jak dlouho budou mít zase příležitost vidět se déle než na pár sekund nebo přes sklo. Chtěla ho ještě naposledy cítit v sobě, když jim budoucnost jasně říkala, že už to nebude nějakou dobu možné.

„Neměla by ses zajímat o takové věci, když jsme všichni spolu." opatrně jí políbil do vlasů. „Jsem tu přece já a naše malá holčička." usmál se, když rukou zabloudil k vypoulenému bříšku.

„Proč nikdy nejsi takový, když jsme s ostatními?" zeptala se otáčejíc se na něj.

„Jaký?"

Povzbudivě se na něj usmála, aby mu smazala z tváře ten výraz zaskočení. „Takový citlivý. Vždycky se snažíš vypadat, že nemáš žádné city, ale ve skutečnosti si citlivější než ostatní..."

„Je to obrana." sklonil hlavu, aby mu neviděla do obličeje. „Je to tak lepší, protože si všichni myslí, že nemám svědomí a udělám to, co řeknou." připustil vzpomínaje na Arthura, kterého vyhodil z okna, protože chtěl ublížit jeho otci. Věděl, že to nebylo správné, ale v ten moment mu to přišlo jako nejlepší řešení.

„Nevyčítám ti to." stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit na rty. „Libí se mi to. Jsi pak takový tajemný a to mě k tobě přitáhlo." zašeptala se rty kousek od těch jeho. Ukradla si od něj další polibek a propletla své prsty s jeho. „Půjdeme dál? Už je mi trochu zima."