Organizace proti ohni (part II)

47. Kapitola

Prosinec 26, 2018 9:43

Ledová voda jej probudila stejně rychle jako výbuch. Trhnul sebou neschopen pochopit, co se stalo. Rána na obličeji ho neskutečně pálila až měl pocit, že mu něco musí rozežírat tvář. Velice pomalu zvedl oči k osobě před ním. Pozorovala ho dvojice modrých očích plných ledové nenávisti se špetkou triumfu schovaným v jiskřičkách. Úsměv pod nimi byl chladný jako ostří nože, který se měl každou chvíli zabodnout do těla nějaké nebohé bytosti. Ale byl to jen obličej Jerryho Williamse vykreslený ostrými stíny, které poskytovaly staré zářivky na stropě.

„Jak se vám spalo, pane Pattersone?" zeptal se. Jeho úsměv se pomalu rozšiřoval a podle očí se dalo poznat, že je pravý. Měl Jamese přesně tam, kde ho celé ty roky chtěl mít. Ve svých spárech bez nějaké možnosti útěku.

Ohnivý bůh se na něj podíval s lehkým úsměvem ve zdrcené tváři. Věděl, co po něm chce, ale nehodlal se vzdát tak snadno. Byl odhodlaný neříct ani slovo, protože i to by mohl Jerry obrátit proti němu. Věděl ale, že bude muset mluvit, aby si nevykoledoval rány jen tak pro nic za nic. Musel pečlivě vážit slova, protože to by mu mohlo přivodit další zranění.

„Nebo ještě lépe... Jak se má naše milá Martina a její dcera?" nadzvedl obočí. Když viděl, že bůh se nemá k žádné odpovědi, tak jej chytil pod krkem. Donutil ho, aby se mu podíval do očí. „Kde jsou, Jamesi? Kde?"

Oslovený se akorát usmál. Neřekl ani slovo, ale když se mu do obličeje vrátila pěst, tak byl donucen zakňučet bolestí. Stále nepromluvil, jen na něj upíral pravé oko podlité krví a nepřítomně se usmíval. Bylo mu jasné, že má navrch. Jerry neměl ani tušení, kam schoval Martinu a kdyby měl, tak by se o ní postaral Michael, který jí měl chránit za cenu vlastního života. Nemusel mu to ani říkat, aby to pochopil.

Williams přešel po místnosti. Po cestě nakopl ušmudlaný hadr nasáklý sraženou krví. Otočil se na patě, aby se mohl podívat na svého vězně. Za okrajem stínu vzal za opěradlo židli na kolečkách a vyvezl jí do světla. Ostré světlo ozářilo pobledlou a vyděšenou tvář Oxany. Okamžitě upřela svůj pohled na Jamese, který se na ní díval se vším strachem, který se v něm objevil. Nechtěl, aby vyslýchal i jí. Nechtěl, aby jí ublížil, když mu nic neřekne.

„Tohle ne!" zavrčel výhružně. Škubl provazy, které ho poutaly k židli. „Ona nic neví! Neví, kde je Martina a už vůbec ne, kde je její dcera!"

„Vážně? Ale stejně bych se rád ujistil sám, co ví a co ne." prohnaně se usmál zastavuje židli vedle boha ohně. Pohladil Oxanu po tmavých vlasech. Díval se, jak mu lesklé prameny klouzají mezi prsty. Po očku se ale podíval na Jamese, který na něj upíral nevraživý pohled. Chtěl jej zardousit holýma rukama, ale neměl k tomu potřebný prostor, aby mohl jen zvednout ruce z opěrek.

„Nevím, kam můj manžel poslal Martinu." odvětila chladně bohyně plodnosti s pohledem upřeným na svoje nohy. Nechtěla se dívat do jeho modrých očí, které za sebou měly samou krutost s jakou by jí rád ublížil.

Jeho prsty zabloudily ke tváři. „Dobrá... Nevěřím ti ani slovo, TY ČUBKO!" zařval. Praštil jí hřbetem ruky do tváře, kterou ještě před vteřinou hladil. Popadl jí za vlasy, aby mohl její obličej ukázat Jamesovi.

„Nech jí být!" zavrčel výhružně bůh ohně. Ruce drtil v pěstích, aby se zastavil před bláhovým útokem na toho hada, který udeřil jeho ženu. Kdyby jen mohl, tak by mu rozmlátil obličej na krvavou kaši. V tento moment by ale nepřestal. Mlátil by dál, až by z jeho lebky zbyly jen malé bílé kousíčky rozházené všude po zkrvavené zemi.

Nesnášel se za tu myšlenku, ale někde hluboko uvnitř mu říkala, že tohle je jen jeho tajné přání. Zapudil jí hluboko do své mysli a pohlédl na Williamse s novým odhodláním. Přesně věděl, co chce udělat a co musí udělat. Potřeboval si pro to jen připravit všechny potřebné části. Chyběl mu už jen jediný úkol. Jen jediný a mohl konečně toho proradného bastarda zabít.