Organizace proti ohni (part II)

26. Kapitola

Listopad 4, 2018 7:43

Zastavil jsem se uprostřed dlouhé ulice vedoucí přímo ke katedrále. Po pravici jsem měl rozkopanou uličku plnou bahna a dlažebních kostek poházených snad všude kolem. Věnoval jsem Michaelovi kradmý pohled. Detektiv totiž nevypadal vůbec dobře. Už několik dní měl stále větší a větší kruhy pod očima a viditelně začínal zaostávat za tempem, které jsme si určili. Museli jsme zpomalit, ale ne tak výrazně, aby si toho mohl všimnout. Možná, že si všiml, ale ani slůvkem se o tom nezmínil.

Prohlížel jsem si jeho obličej ošlehaný krutým severním větrem a snažil se nepřemýšlet nad tím, kolik toho ještě zvládne. Nelíbilo se mi pomyšlení na to, že bych jej musel zanechat v nějaké nemocnici. Nechtěl jsem o něj přijít i když mi tolikrát tvrdil, že je jen pátým kolem u vozu a já ho pro své plány nepotřebuji. Bylo mi ho líto. Už věděl, že Brigit je těhotná a to jej možná jako jediné drželo dostatečně daleko od sebevraždy. Byl si moc dobře vědom toho, že nemá ani nejmenší šanci mi nějak pomoci v boji proti OPO, ale i přes to tu pro měl pokaždé, když jsem ho nejvíce potřeboval.

„Díváš se na to, co se mnou udělal ten tvůj výlet do Norska." konstatoval chladně Michael. „A přemýšlíš nad tím, proč ti stále nevěřím, že mě potřebuješ." zabručel. Jeho tvář byla, jako vždy, bez výrazu. Modré oči si mě prohlížely se zaujetím sobě vlastním a mě bylo i přes všechny ty věci, co jsme si řekli, jasné, že tam někde uvnitř jsme stále nejlepší přátelé. Bylo jedno kolik hloupostí jeden udělá, ten druhý jej bude mít stále rád stejně jako předtím.

„Máš pravdu... Ale i nemáš. Nepotřebuji tě v boji s organizací, ale s mocí vyšší než jsem já. Osud předpověděl zkázu božstva, ale už dávno vím, že to nejsme my, kdo nás nakonec zničí. Zničí nás lidé, kteří přestanou věřit. Přestanou věřit ve společenství bytostí s vyšší mocí než mají oni sami, přestanou věřit pohádkám o ušlechtilých činech. Přestanou věřit v ty, kteří jim po celé staletí ukazovali cestu v před. Nebudou věřit v bohy, kteří nad nimi drželi ochranou ruku... Nebudou věřit a to nás pohltí a zničí." cítil jsem, jak se mi do očí hrnou hořké slzy. Už dlouho jsem věděl, jak tohle všechno skončí. Věděl jsem to od samého okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že sám jsem bohem.

„Já a Brigit ve vás věříme." zašeptal Michael chytaje mě za ramena. Díval se mi zblízka do očí. Hleděl jsem se vším smutkem do jeho, ve kterých se zrcadlilo odhodlání, které jsem do něj svými slovy předal. „Věříme ve vás! A naše dítě bude také."

„To ale nestačí... Nikdy to nemůže stačit. Jsme bohové a jako všichni bohové jsme věční. Není možnost, jak nás zachránit. Můžete jen oddálit náš konec, ale nikdy ho nemůžete vymazat z nitek osudu, který se nezadržitelně řítí kupředu. Neexistuje žádná záchrana. Je jen přežívání ze dne na den. Lidé přestávají věřit a naše moc slábne. Vytrácí se naše moc i postavení v jejich životech, stejně jako se pomalu vytrácíme i my. Umíráme i když jsme věční a také brzy zemře-"

Zasekl jsem v půli slova, když do mě vrazil kolemjdoucí muž. Věnoval jsem mu nevraživý pohled, který se ale brzy změnil na úplně neškodný, protože muž se na mě podíval natolik ošklivě, že mi vzalo dech. Zůstal jsem jen tiše stát s rukama zatnutýma v pěst.

„Máš se mnou nějaký problém, blbečku?" zeptal se muž drsným hlasem odrážejícím roky pití levného alkoholu.

Narovnal jsem se do plné výšky a lehce se usmál. „Je jen otázkou času, kdy ten problém budeš mít ty se mnou." odvětil jsem chladně. Nehnul jsem ani brvou, když se ke mně naklonil natolik blízko, že jsem z jeho dechu dokázal poznat, co měl minulý den k obědu.