Organizace proti ohni (part II)

20. Kapitola

Říjen 22, 2018 20:18

Cítil jsem, jak se všechny hradby kolem mé mysli boří. Nebyl jsem schopný říct proč se to děje, ale bylo mi jasné, že to bude velice důležité pro pozdější události. Kopl jsem pod stolem Michaela do nohy. Potřeboval jsem aby rychle dojedl a mohli bychom odejít do pokoje, který nám postarší dáma s pánem přidělili.

„Děje se něco? Nevypadáš dvakrát zdravě." řekl Michael starostlivě. Položil mi ruku na čelo jen aby se utvrdil v roli, kterou nám přiřkli. Přitáhl jsem se k němu, tak aby se mé rty zlehka dotkly jeho ucha. Vůbec jsem si nevšímal stařenky, jež seděla naproti nám a pošeptal detektivovi pár slov do ucha anglicky.

Poté jsem se otočil na dámu. „Já i můj přítel jsme se rozhodli, že půjdeme brzy spát, abychom mohli brzy ráno vyrazit na cestu." usmál jsem se nuceně, když jsem větu dořekl v jejím rodném jazyce. „Dobrou noc a moc děkujeme." popadl jsem Michaela za ruku a táhl jej za sebou do pokoje v přízemí.

Přestože jsem za námi zavřel dveře, připadal jsem si stále jako bych stál uprostřed pole, kde nebylo míle a míle ani živáčka. Unaveně jsem se sesunul na jedinou postel s jedinou přikrývkou a odevzdaně se podíval na Michaela, který stál u dveří.

„Jestli se něco děje, tak bude dobré, když se o to podělíš. Zatloukání nikdy nikam nevedlo." prohlásil chladně sedajíc si vedle mě. Měl o mě starosti i když si to nechtěl přiznat.

Věnoval jsem mu chladný úsměv a pokračoval. „Nedokážu udržet svou mysl uzavřenou. Něco se do ní vkradlo a odmítá to zase odejít. Nevím, co je ta věc zač, ale mám strach. A strach seká hlouběji než meče." zašeptal jsem se skloněnou hlavou jakoby závoj vlasů měl utvořit zeď.

„Určitě to má něco společného s nadcházejícími dny. Společně si s tím poradíme, nemusíš mít takový strach." konejšivě mi položil ruku na rameno. Podíval jsem se mu do modrých očí a smutně přikývl. „Až bude ten okamžik před námi, tak ti jej osud určitě ukáže. A ty uděláš, co považuješ za správné."

Pustil jsem z hlavy všechny nepodložené dohady a konečně si smutně lehl na připravenou postel. „Děkuji, Michaele, jsi opravdový člen naší rodiny." poplácal jsem ho po zádech.

„A jako opravdový člen tvé rodiny, ti navrhuji abychom šli dřív spát." přetáhl si přes hlavu tričko. Pár sekund na to se otevřely dveře do pokoje a dovnitř nakoukla stařenka.

„Proboha, chlapci! Chtěla jsem vám jen popřát dobrou noc-" zarazila se při pohledu na mojí ruku, která lehce klouzala po Michaelově pasu. „Tohle byste si mohli odpustit, jsem už stará dáma a na tyhle novoty..." zabručela si pod vousy a raději odešla pryč. Michael si se mnou vyměnil překvapený pohled.

Pokrčil jsem rameny. „Souhlasím ale s tím, že bychom měli jít spát." zazubil jsem se. Po téhle větě jsem konečně ulehl do peřiny jež bych si přetáhl až přes hlavu kdyby mi v tom nezabránil Michael, který chtěl také trochu tepla.

Usnul jsem, klidně odpočíval, ale jen do té doby než – Ty oči! Jasně zelené oči a temné drápy škrábající na okenice! Projela mnou další vlna hrůzy. Tohle už prosím ne! Já nechci už nic z toho! Chci se jen dostat ke své Oxaně, k její náruči a konečně se pořádně vyspat! Už ne! Prosím. Udělám cokoliv! Jen když to přestane! Cokoliv...

Pocítil jsem náhlou úlevu. Jakoby ze mě spadl všechen děs a řekl si, že už toho pro dnešek bylo dost. Viděl i cítil jsem kolem sebe plameny jež se zvolna a váhavě dotýkaly mé mysli jako drobné pařátky. Zachytávaly se v zákoutí mého já a navozovaly pocit, že tam patří. Nemohl jsem je odehnat, protože oni mi pomáhaly a kdybych se o to jen pokusil, tak by se obrátily proti mně. Ačkoliv jsem se stále klepal strachy, tak se mým tělem rozléval pocit bezpečí. Cítil jsem se stejně jako v náruči své milované Oxany. Něco možná nebylo v pořádku, ale ať to bylo co chtělo, tak se mi to snažilo pomoct. Nemohl jsem to odehnat, když to něco bylo se mnou.