Organizace proti ohni (part II)

51. Kapitola

Prosinec 27, 2018 8:39

James se díval na Johna, který si upravoval opasek, za kterým měl meč s dýkou. Oplatil svému otci pohled, když zvedl oči od spony. Nadzvedl obočí a upravil si brýle. Nijak nekomentoval jeho pohled a raději se zase věnoval svým zbraním, které měl v úmyslu použít.

„Jsi v pořádku?" podíval se na svého otce, který si upravoval meč u pasu.

Nezvedl pohled od svých prstů zkoumajících každou píď pochvy a řekl: „Jsem jen tak v pořádku, jak bych měl být, aby to nevypadalo, že jsem blázen." snažil se vyhnout odpovědi, jak to dělal na Johnův vkus, až moc často.

„Myslíš si, že mě netrápí, že jsem musel poslat Evelii s Michaelem a Brigit do Ameriky? Myslíš, že jsem jen kus šutru, kterému to je jedno? Je to stále má dcera, i když je tolik kilometrů daleko, tak se ve mně nesnaž probudit nějaký pocit lítosti!" zavrčel naštvaně. Povytáhl si pásek výš a naštvaně se vydal k oknu, aby se mohl uklidnit výhledem na Londýn zasypaný čerstvým sněhem.

„Neměli byste se hádat..." ozvala se opatrně Exitie s lehkým mečem v rukách. Přeměřila si oba bohy pohledem a povzdechla si. Věděla, že ani jeden z nich se před druhým neskloní a klidně na sebe budou naštvaní, i když bude potřeba, aby spolupracovali. Znala Jamese moc dobře a mohla jen tušit, že John je mu v mnoha ohledech podobný.

„Nehádáme se." broukl přes rameno bůh ohně. „Zatím... Protože až se hádat začnu, tak první ránu dostane John přímo do nosu." ušklíbl se, když zaregistroval pohled svého syna. „Slyšel si dobře...Já se s tebou nechci hádat, ale když se hodláš chovat takhle..."

„Pochop, že je toho na mě trochu moc." zavrčel John, který překonal vzdálenost, jež je od sebe dělila. Prokřupl si klouby a jen tak zkusmo praštil pěstí do dlaně. Poté se smutně podíval do očí svému otci. „Můžu?"

„Co chceš ud-" do obličeje mu přiletěla pěst. Zaskučel bolestí, ale neuhnul před další, kterou mu John uštědřil do levé poloviny obličeje. Neuhnul ani v moment, když se trefil přímo do místa, kde ho několikrát praštil Jerry, kde měl změť starších modřin.

„Chápu, máš vztek, ale to neznamená, že si ho musíš vylévat na mě." řekl s dlaněmi přitisknutými ke tvářím. I přes to, že ho celý obličej bolel, se usmál a potřásl si se svým synem rukou.

John se ztrápeně usmál. „Budeme muset vyrazit." řekl s pohledem upřeným ven z okna. Díval se na žijící město, které měli změnit k nepoznání. Měli se konečně postavit Jerrymu a jeho organizaci a při jejich boji měli létat třísky. Mohlo se stát prakticky cokoliv, ale budoucnost poté byla vždycky stejná.

„Jdeme na to." zavelela Smrt odhrnujíc si vlasy z čela. Naposledy se podívala na oba bohy, kteří si upravovali šátky, ve kterých měli nést jejich návnadu, a vyrazila svižným krokem ke dveřím. Nechtěla se otáčet, protože by jí to mohlo zlomit. John nesl těsně u srdce její malou holčičku, která měla za pár hodin zemřít jen pro to, aby zachránila Evelii. Měla být obětním beránkem, který jim měl posloužit k dobré věci do budoucna.

Neměla ale dostatek sil, aby se mohla dívat, jak bude její dcera obětována. Nemohla jí nést, když věděla, jak její krátký život skončí. Byla sice bohyní smrti a viděla umírat milióny, ale nedokázala se dívat na smrt svého vlastního potomka. Věděla, že tohle by nedokázal svést James ani její milovaný Benedikt, který s tímhle plánem nesouhlasil od samého počátku. Jako by tušil, že se bude cítit takhle. Jako by uhádl, že její pocity budou přesně takové. Chtělo se jí křičet a brečet zároveň, chtěla zničit všechno, co jí přišlo do rukou, protože nedokázala svést takovou nespravedlnost.