Organizace proti ohni (part II)

31. Kapitola

Listopad 13, 2018 4:26

Slunce už za okny ohlašovalo nový den, ale on stále ještě nezamhouřil oka. Nemohl spát, když jeho hlava řekla, že prostě spát nebude. Byl citově na dně. Nedokázal určit, co je špatné a co správné. Během tří vteřin měl pocit, že by měl zničit všechno v místnosti, ale o další tři vteřiny později litoval toho, když jen hodil polštářem na druhou stranu postele. Neměl ani ponětí, co se s ním děje, ale věděl, že mu nikdo nedokáže pomoci. Byl rozdělený na dvě části, ze kterých chtěla ta jedna zabít druhou. Byl rozerván na kusy bez šance to někdy dát do pořádku.

Nějaký impuls ho nutil vzít jeho deník a hodit s ním přes celou místnost. Nutil jej, aby tu věc prostě zničil, aby se poddal jeho nadvládě. Zastavil se až se sešitem v ruce a napůl zvednutý z postele. Tohle se nemělo dít, pomyslel si, ne tohle je jen další ze snů, které se mě snaží srazit na dno... Prosím.

Z ničeho nic přestal drtit deník v ruce a s řevem jej odhodil na druhý konec místnosti. Cítil, jak mu po tvářích tečou slzy, které jako jediné říkali, že bojoval s tou věcí a prohrál. Vedle něj se probudila s trhnutím Oxana. Vyděšeně se podívala na svého manžela, kterému se klepaly ruce, kterými si zajel do vlasů. Neměla ani tušení, co se děje, ale věděla, že mu musí nějak, jakkoliv pomoci. Nechtěla jej ztratit, protože pak by byla sama a to by zničilo zase jí. Opatrně jej objala kolem ramen, které se otřásaly vzlyky. Nechala ho ať si položí hlavu na její rameno. Potřeboval to stejně jako tenkrát ona. Nemohla sice tušit, co se děje v jeho hlavě, ale mohla mu nabídnout skálu, které se mohl držet jako záchranného člunu, který byl jeho poslední nadějí, že z toho vyvázne živý.

„Nějak to vyřešíme..." zašeptala hladíc jeho dlouhé vlasy. „Společně to nějak zvládneme a potom budeme žít jako obyčejní lidé... Tak, jak sis vždycky přál." Pokusila se usmát, ale ten úsměv jí nepřešel skrz rty. Nedokázala to, protože jí ničilo vidět Jamese takhle emočně na dně. Ničilo jí vidět jejího muže, který jí měl být oporou, slabšího než byla ona sama. Sžíralo jí to, protože tohle byla jediná slabina, která by Williamse dostala až přímo k nim. Dostala by jej tak blízko, že by nemusel ani zaútočit, aby je zničil jednou pro vždy.

„Nemyslím si, že tohle bude v pořádku," ozval se mezi vzlyky James. Zvedl hlavu z jejího ramene a podíval se jí do očí. „Nikdy nebudeme jako obyčejní lidé, protože nás čeká po smrti jen peklo a zatracení. Jen temnota, která nás pohltí jako zbytek nekonečného vesmíru. Pro nás neexistuje slovo normální, protože naše životy nikdy normální nebyly a nebudou. Jsme prostě takový a nikdo s tím nic neudělá," svalil se do postele vedle ní a bez nějaké emoce hleděl do bílého stropu. Nic už neřekl, ale jeho oči říkaly všechno za něj.

Mluvily o jeho pochybnostech, o stínech, které se usadily na jeho duši, o bolesti, kterou každý den podstupoval, aby před všemi byl takový jako vždycky. Mluvily o tom, jak každý den hraje špatnou parodii sama sebe a uvnitř ho to ničí. Trhá ho to na kusy, protože s tím nemůže nic udělat. Musí jen hrát svou roli a doufat, že stíny mu to dovolí. Musel doufat, že to projde a on před temnotou skryje další den, který prožil jako někdo úplně jiný. Musel doufat, protože jiná cesta z této uličky nevedla.

„Nebudu schopná ti pomoct od tvé bolesti, ale mohu se jí pokusit zmírnit." Zašeptala zatímco se pokoj plnil vůní čerstvě posekané trávy. Její vystouplé břicho se ztratilo, tak rychle jako mizí ranní mlha, když se do ní opře slunce.

Váhavě se přitiskla k Jamesovi a políbila jej na rty. Obkročmo na něj vysedla. Navedla ho do sebe a pokusila se mu alespoň trochu zlepšit náladu. Nevěděla, zda mu to pomůže, ale bylo jí jasné, že pokud nepomůže tohle, tak už nic.