Organizace proti ohni (part II)

19. Kapitola

Říjen 20, 2018 10:35

Zarostlá lesní cesta se táhla mezi hustě rostoucími stromy do dálky. Nízko rostoucí větve stromů cuchaly vlasy procházejícím mužům. Co chvíli se od vyššího z mužů ozvala mumlavá nadávka na kdejakou větev, která jej praštila do hlavy, ramen nebo nohou. Oba dva se zastavili na rozcestí. Nezajímala je cesta vlevo nebo vpravo ale pouze to, zda je jim někdo v patách.

„Uděláme to tady nebo ještě počkáme za další ohyb cesty?" zeptal se Michael s batohem přehozeným přes pravé rameno. Díval se do obličeje o hlavu a půl vyššího Jamese Pattersona.

Bůh ohně se rozhlédl kolem s výrazem plným chladného uvažování. „Tohle místo je perfektní." odvětil po chvilce. Stále se díval do přírody kolem sebe. Vdechoval čerství vzduch jež celé měsíce zavřený v OPO necítil. Potřeboval ještě chvilku aby nabral všechny své síly. Jen malou chvilku oddychu předtím než dá všem členům OPO přesné souřadnice, kde jej najít.

„Řeknu ti až budu připraven. Mezitím se obleč do něčeho teplého, protože Norsko je možná ještě krutější než celá Organizace v čele s Williamsem." zamumlal James. Klesl na jedno koleno, hlavu zabořil do dlaní a s velikým sebezapřením nezačal křičet na celé kolo. Noha ho neskutečně bolela při každém kroku až si byl stoprocentně jistý, že sekera musela být potřená jedem. Při sebemenším pohybu se v ráně zachvěl záškub nervů, které jej nutily zatínat zuby do rtů takovou silou, až mu po tváři stékala krev. Ale tohle všechno nemohl říct Michaelovi, která na něj spoléhal. Nemohl mu říct ani polovinu ze svých pocitů, protože by je detektiv nepochopil. Musel prostě zatnout zuby a s opakováním jediné věty se poprat s celým světem.

„Někdo nás sleduje." zamumlal tiše detektiv upírající pohled do zeleného porostu. Před sebou měl položený otevřený batoh, ze kterého vytahoval svetr s bundou a šálou.

Od boha ohně se mu dostalo pouze souhlasného zabručení, které ale bylo záhy umlčeno výstřelem. Michael se instinktivně dotkl zbraně pod bundou, ale než mohl zareagovat, tak si povšiml Jamese stojícího až nepřirozeně klidně se zbraní v ruce.

„Co jsi trefil?" zeptal se chladně detektiv nasazujíc si na hlavu čepici jako by se nic nestalo.

Jeho parťák plynulým pohybem schoval zbraň. „Všechno a zároveň nic." vypadal ztrápeně jakoby jej jeho chmurné myšlenky zase dostaly. Ponořil se do víru zoufalství nad svými činy. Věděl, že by neměl zabíjet, ne potom, co dal před tolika lety ten slib, ale nyní prostě nebyla jiná možnost. Vše záviselo jen na tom, jak daleko bude ochotný zajít.

Neslyšel žádný výkřik, ale to jej nepřekvapilo. Mířil příliš přesně na to aby se mohl nějaký zvuk vůbec ozvat. Zabil muže kterému ani neviděl do obličeje. A to jen kvůli bezpečí jediného člověka. Hodil všechny tyto myšlenky za hlavu. Nejdůležitější nyní bylo přemístění do Norska.

„Patřil k Organizaci." konstatoval Michael hledíc na batoh ve svých rukách. „Už je čas... pokud do pěti minut nezmizíme, tak se tu objeví polovina členů Organizace z celé Británie."

James pokývl hlavou vytahujíc z batohu tmavě modrou šálu, kterou si přehodil kolem krku. „Možná, že chci aby jich půlka zemřela mou rukou. Zasluhují si takový konec potom, co všechno provedli mě a mé rodině." jeho hlas byl chladný, až nepřirozeně bezcitný.

Michael věděl, že všechno co jeho kamarád dělá má nějaký význam, ale poslední dobou o něj měl starost. Někde v hloubi duše ho sžírala nevýslovná hrůza, která ale nemohla přejít přes jeho rty. Odkašlal si. „Pokud něco takového uděláš o kolik budeš lepší než oni? Jejich duše jsou černé, ale ta tvoje se nemusí uchýlit stejným směrem jako jejich."