Organizace proti ohni (part II)

44. Kapitola

Prosinec 24, 2018 21:26

Levandule a jablko. Vůně tančící v nočním Sídle bohů, jako páry na parketu, který obklopují bujaří hosté popíjející ze svých sklenek. Překrásné pachy sice tančily, ale Sídlo bohů bylo prázdné. Nikde nebyl žádný Otec Čas, který by mě přivítal s otevřenou náručí i když by mu nešlo přes nos tolik hloupostí, které jsem ve jménu lásky udělal.

Nikdo se neobjevil, protože všichni už byli tak neskutečně daleko. Tak daleko, že jsem nemohl zahlédnout ani střípek jejich památky, která by v sídle zůstala. Byl jsem jen já a Oxana stojící po mém boku v jedné z mých košil. Usmívala se, i když to byl trpký úsměv během něhož vzpomínala na všechny ty společné okamžiky strávené s bohy, kteří už se tady nikdy neobjeví. Už nikdy neuslyšíme, jak na sebe Einnen s Fertysem křičí přes celé Sídlo bohů nadávky. Nikdy se neshromáždí všichni bohové v kruhové místnosti a nebudou poslouchat moudrý hlas nejvyššího z bohů.

Konec byl tak definitivní, že jsem nedokázal vstřebat všechno, co se ten den stalo. Pravou hrůzu toho všeho jsem poznal až nyní, když jsem stál po kolena v přerostlé trávě, která voněla po citrusech. Byl konec toho Sídla bohů, které jsem tolik let znal a nastal čas na nové pořádky. Pořádky v jejichž čele bude stát John, jak Otec Čas doufal, tak se postará, aby se nám všechno nezřítilo na hlavu.

„Vzpomínáš na ně, že?" zeptal jsem se šeptem Oxany, která se zasněně dívala k prázdným vstupům do pokojů.

Podívala se na mě. „Samozřejmě, ale chápu, že něco si žádalo oběti..." sklonila hlavu, kterou následně zabořila do mé hrudi. „Proč jen nemohli počkat? Já jsem porodila živé dítě! Liana je živá! Tak proč jste nepočkali?!" křikla k bezednému vesmíru, který se rozprostíral všude kolem nás.

Položil jsem jí ruku konejšivě kolem pasu a ukazováčkem jí donutil zvednout hlavu. „Přišli jsme sem, abychom udělali důležitější věc než bylo litování."

„Polib mě." řekla naléhavě. Přitiskla se ke mně celým svým tělem a žádala si pozornost, kterou jsem jí mile rád věnoval. Nejprve jsem jí zlehka políbil na ústa, ale když začala udávat tempo, tak jsem se vzepřel a přešel do vášnivého polibku.

Odtrhli jsme se od sebe. Díval jsem se jí do očí, které ve svitu hvězd vypadaly jako dvojice drahých kamenů zasazených do nejkrásnějšího šperku jaký jsem doposud viděl. Ani jeden z nás se neměl ke slovu. Nechtěli jsme kazit tenhle okamžik něčím tak malicherným jako byla slova. Táhla nás k sobě síla mocnější než byla moc všech bohů dohromady.

Chtěl jsem se na ní vrhnout, ale zastavila mě s rukou položenou na mé hrudi. Lehce se usmála a vzala mě za ruku. Společně jsme se vydali k jednomu z jezírek, jehož voda s obrovským množstvím páry stékala do nekonečných hlubin vesmíru. Zastavila se až na jeho okraji. Přetáhla si poslední kousek oblečení přes hlavu a stydlivě se na mě usmála, když jí na pokožce naskákala husí kůže.

Nedokázal jsem od ní odtrhnout zrak. Temný vodopád vlasů, které halily její postavu do svého závoje, končil až pod pasem. Upírala na mě svůj modrý pohled plný chtíče s jakým mě chtěla. Neodtrhl jsem od ní ten svůj až do chvíle, kdy jsem si přetáhl přes hlavu tričko a vrhl se na ní.

Po zádech jsme spadli do teplé vody v jezírku. Sprška vody pocákala naše oblečení a hladina se nad námi zavřela. Nemohl jsem ocenit krásu přírody, která vytvořila tohle jezírko, protože jsem oceňoval jinou krásu, kterou jsem svíral v náruči a zuřivě jí líbal. Vynořili jsme se na hladinu. Oba jsme oddechovali a navzájem se na sebe usmívali. Nemohl jsem od ní odtrhnout zrak, když si vlasy odhodila z hrudníku, ani poté, co se na mě opět podívala a ve vodě, která mi byla jen po pas, se začala brodit ke mně.