Organizace proti ohni (part II)

22. Kapitola

Říjen 22, 2018 18:27

Les uchvátily plameny šlehající do noční oblohy jako nenasytné jazyky divoké bytosti. Pálily vše, co jim přišlo do cesty smrti a zatracení. Spálily vše, co šlo spálit a nemohl je zastavit ani sníh tající pod jejich žárem. Nemohl je zastavit nikdo z živých ani mrtvých. Taková moc nebyla ani v mým silách. Neměl jsem šanci zastavit jejich zkázu. Mohl jsem jen přehlížet, jak se jejich drápy natahují po všem, co v lesích daleko na severu rostlo. Zbývalo mi jen přehlížet zkáze, kterou jsem nemohl zastavit i přes to, že jsem byl bůh ohně.

Naposledy jsem se ohlédl směrem, kterým utekl před pár minutami Michael s oběma batohy přehozenými přes ramena. Poslal jsem jej pryč okamžitě, kdy se v dálce objevily první plameny. Z nebe se začínal sypat popel zahalující svět do šedivých barev. Stromy kolem mě začínaly hořet jasným plamenem. Jejich kůra se měnila v popel vířící v poryvech větru všude kolem. Nebylo kam se schovat před ničivou silou požáru, který se hnal jako stádo sobů přes prastarý les. Stromy v dálce již padaly pod pažemi plamenů, které je táhly dolů. S jejich pádem se do vzduchu chrlily oblaka jisker padajících na koruny dalších stromů. Nebyl čas na nějaké hrdinství nebo pokusy o zvládnutí té obrovské síly všude kolem mě. Neměl jsem ani nejmenší šanci zastavit něco tak obrovského, co žilo vlastním životem plným touhy po spálení všeho živého.

Přešel jsem dlouhými kroky k nejbližšímu stromu, který mě prosil o pomoc. Ta síla v mé mysli jež mě poslední dny trápila mě k tomu stromu vábila. Tahala mě k němu vší silou, jakou byla schopna vynaložit. Nemohl jsem jí odporovat a tak jsem se nechal táhnout k obrovské borovici pnoucí svůj věkovitý kmen do závratných výšin. Převyšovala každý strom v okolí skoro o třetinu a své rozložité větve vypínala do obrovského prostoru. Položil jsem dlaň na hořící kmen. Cítil jsem nezkrotnou sílu proudící v hořícím dřevě. Tak silnou moc, která hravě předčila tu mou. Oheň stravoval borovici zevnitř. Pálil její kmen drolící se pod mým dotekem v popel unášený větrem.

„Všechny mé děti, neduživé i silné jako kmeny stromů, vraťte se ke mně!" zašeptal jsem rázně vysílajíc k nezkrotným plamenům příkaz. Nejmenší plamínky začaly šplhat po mé paži, kde mizely pod kůži. Nemohl jsem tolik síly pojmout a neshořet u toho jako lidská pochodeň. Neměl jsem tolik síly jejich nezkrotnost udržet v sobě. Nešlo to nijak zastavit, bylo už příliš pozdě.

Zvrátil jsem hlavu, co nejvíce dozadu. Ptačí hnízdo, pošeptal hlásek v mé hlavě. Ptačí hnízdo usazené na jedné z nejvyšších větvích celé borovice. Okamžitě jsem věděl, co musím udělat. Osud měl zavedl až sem a já nemohl couvnout. Nebyla cesta zpět, pouze cesta kupředu, která se nezdála ani trochu přívětivá. Natáhl jsem se po nízké větvi a začal se škrábat nahoru za svým osudem, který řval jasný příkaz, že musím nahoru. Musím to skončit. Jestli to má skončit tady a teď, tak ať. Já jsem připraven dokončit vše, co mě bude Osud ještě požadovat. Postupoval jsem, jak nejrychleji to šlo.

Pod sebou jsem měl hořící peklo a nad hlavou svůj osud v noční obloze plnící se oblaky dýmu a sypajícího se popela. Byl jsem mezi pevnou zemí, hořící plamenem, a nekonečným vesmírem v čele s Osudem, který upíral bezedné oči na každý můj krok. Hrál jsem nebezpečnou hru s Osudem a hlavní výhra byl můj život. Neměl jsem, co jiného vsadit než život, který jsem tolik miloval, ale bylo mi jasné, že je to ta nejvyšší měna v celém vesmíru. Vsadil jsem život a čekal jaké karty dostanu na stůl. Čekal jsem, zda mě Osud pošle zpět dolů nebo jej po tolika letech porazím. Karty byly zamíchány a rozdány a já jen mohl doufat, že ty mé my vyslouží život, který byl mojí poslední nabídkou.

Větev za větví jsem se vzdaloval hořícímu peklu pod sebou a dostával se k hořícímu nebi nad hlavou. Jehličí hořelo jasným plamenem vyfukujíc do hvězdné oblohy sloupy jisker. Svou hořící krásou zastínily i samotný měsíc blížící se k úplňku. Zastínily svou nezkrotnou krásou i samotné hvězdy zářící na ebenově černém nebi jako diamanty. Jiskry stoupaly k obloze aby za pár chvil mohly zase spadnout na koruny dalších stromů a odsoudit je k záhubě. Stoupla jsem stále výš a výš. Zem se vzdalovala a oheň ženoucí se v mých stopách byl stále odvážnější. Větve všude kolem hořely. Padaly dolů a bortily se v oblacích popela sypajícího se na zem.