Organizace proti ohni (part II)

Epilog

Epilog

Otevřel oči, ale stále neviděl vůbec nic. Byl v naprosté tmě, kterou nenáviděl. Objal pažemi své nahé tělo a přemýšlel nad událostmi, které se staly během posledních okamžiků svobodného božstva. Chtělo se mu brečet. Všechno se pokazilo a všichni skončili pod zámkem organizace. Nemohl vinu svalovat jen na sebe, protože o jejich osudu už dávno rozhodla síla mocnější než všichni bohové dohromady.

Jsem James Patterson, bůh ohně! Vše, co dělám, dělám pro svou rodinu!

Zavřel oči. Nechtěl myslet na chyby, kterých se dopustil. Pokusil se nahmatat oblečení, které mu někdo musel donést. Doufal, že nebude trávit zbytek svého života v temnotě, kterou tolik nenáviděl. Skoro okamžitě dostal odpověď. Světlo nad jeho hlavou se rozzářilo. Počkal, až si jeho oči přivyknou na množství světla. Natáhl se pro oblečení, které skutečně leželo jen kousek od něj.
Vzal do ruky řetízek, který tak dávno dostal od Oxany... Přetáhl si ho přes hlavu stejně jako poté kříž přátelství. Přejel si prsty po tetování na předloktí, aby s potěšením zjistil, že Michael a jeho rodina jsou v bezpečí.

Jsem bůh ohně! Vše, co dělám, dělám pro svou rodinu!

Něco se s ním dělo. Stále v hlavě slyšel ten hlas. Opakoval stále dokola ta samá slova, která měl vyražená před očima, když seděl v podobné temné cele. Proč zrovna tahle slova? Proč se ho někdo snažil dostat na jeho vlastní podpoře?!

Bůh ohně! Vše, co dělám, dělám pro svou rodinu!

Opřel se o zeď za sebou. Podíval se na pravé rameno, ve kterém mu stále nepříjemně škubalo. Krev už se dávno srazila na škraloup, ale nikoho už nenapadlo vyndat z rány kulku. James zatnul zuby, přejel prsty po ráně, jejíž okraje byly zarudlé a horké na dotek.
„Do háje!" procedil skrz zuby. Sebral z hromádky oblečení kožené rukavice. Pořádně se zakousl do kůže. Nahmatal okraj zaschlé krve a strčil nehty pod její okraj. Ještě více se zakousl do rukavice a trhl rukou.

Vše, co dělám, dělám pro svou rodinu!

Krev se valila z rány v hojném množství. Více se zakousl do rukavic a bříšky prstů nalezl otvor, kterým do jeho těla vletěla kulka. Dodal si odvahy, aby dokázal vůbec sáhnout do krvácející rány. Po tvářích mu tekly slzy. Ruce se mu klepaly více než obvykle a rty se chvěly, přestože se křečovitě zakusoval do kůže.
Bolest byla nesnesitelná, ale musel jí překonat. Snažil se nekřičet, když jeho prsty narazily na kulku. Stačilo už jen jí vytáhnout a byl by konec téhle agónie. Opřel hlavu o chladnou stěnu. Zhluboka se nadechoval a mrkal, aby se zbavil slz, které se mu hnaly do očí. Musel to vydržet, protože nikdo jiný by mu nepomohl. Jerry ho chtěl srazit na kolena a to se mu zatím velice dobře dařilo.

Vše dělám pro svou rodinu!

Hlava mu padla na rameno. Už nebyl v cele, ale seděl v trávě, která voněla levandulí a jablkem. Zvedl hlavu k nebi. Před ním stála Lea zahalená v plamenech, které olizovaly její pokožku. Stejně hnědé oči, jako zdědil John, upírala na svého manžela před sebou.
„Dlouho jsme se neviděli, Jamesi." usmála se na něj. „Tak dlouho jsem tě chtěla zase vidět, prosila jsem celý vesmír, abych se na tebe mohla podívat alespoň na pár sekund. Chtěla jsem vidět, jak se daří muži, kterého z celého srdce stále miluji."

James se na ni díval neschopen slova. Nemohl uvěřit, že s ní po tak dlouhé době zase slyší její hlas. Byl natolik šťastný, že si nevšiml, že jejich mentální spojení se obnovilo. Mohl slyšet její myšlenky a ona zase jeho.
'Jak se má John? Jsem ráda, že si našel děvče, se kterým dokázal být šťastný, a proto mě mrzí, že zemřelo.' řekla mu pomocí myšlenek. Byl to pro něj dávno zapomenutý pocit, když její vědomí hladilo to jeho. Cítil, jak si sedla vedle něj do trávy.
Otevřel oči a podíval se do těch jejich. „Zlobíš se, protože jsem se znovu oženil?" zeptal se jí opatrně. Moc dobře si pamatoval její výbušnou náladu. Nechtěl se s ní hádat, když byla tak daleko od něj.
„Ne," řekla potichu. „Vím, že potřebuješ k životu-"

...dělám pro rodinu!

Probudil se zase v cele. Nikde nebyla ani stopa po krvi, která musela téct z rány. Pravé rameno měl ovázané čistým obvazem. Někdo u něj musel být. Na nočním stolku ležel tác s jídlem. Natáhl se pro misku s polévkou a pohodlněji se usadil na posteli.
Lehce se usmál. Myslel na Leu, kterou spatřil. Nebyla na něj naštvaná. Spokojeně jedl polévku a vzpomínal na všechny okamžiky, které strávil s Leou. Znovu ve vzpomínkách spatřil jejich první noc, která možná byla jedným velkým omylem nebo hříčkou osudu.
Ozvalo se zaklepání na stěnu. Někdo na něj klepal z druhé strany zdi.

...pro rodinu!

Byl konec jeho dobrodružství. Nemohl utéct, stejně jako mnohokrát před tím. Nebylo to prostě možné. Jerry se už poučil a rozhodně nehodlal vypadat jako naprostý idiot na další poradě. James opět zavřel oči. Chtěl myslet na přírodu, na Oxanu a zbytek jejich rodiny.
Cítil ohnivého démona ve svém nitru, který se svíjel a narážel na jeho smysly. Odložil misku na stolek a objal se pažemi. Nechtěl být sám. Nemohl být sám.

...rodinu!

Musel vydržet a doufat, že jeho poslední naděje se k němu dostane dřív, než spadne na dno.
„Doufám, že přijdeš, Evelie..." zašeptal do prázdného pokoje. Byla jejich poslední nadějí, kterou nesměli propásnout. „Tohle přece není konec božstva."

*

Evelie pustila deník z roztřesených rukou a se slzami v očích stiskla náhrdelník okolo svého krku.
Stříbrné vlasy jí spadly do obličeje, když zašeptala: „Já vás zachráním... I tebe tati."
Bylo to pro ni, jako by jí někdo vrazil nůž do zad. Po tvářích jí tekly slzy a dědův deník ležel na zemi. Cítila se opuštěná i přesto, že ve vedlejší místnosti byli lidé, které celých osmnáct let zvala svými rodiči.
Její samota nebyla jen pocit. Ona byla sama. Nikdo a nic jí nemohlo pomoct v úkolu, který jí čekal. Ale pochybovačný hlásek v její hlavě šeptal:
„Spal ten deník a dělej, že nikdy neexistoval. Skonči jednou pro vždy s těmi nesmyly o bozích a žij jako obyčejní lidé."
Ale ten druhý pocit, který nález deníku vyvolal, byl opačný. Nějaká část v ní chtěla spatřit své rodiče a pomoct jim. Ne kvůli nim, ale kvůli sobě. Ona chtěla, toužila, vědět, kdo je. Vyhlédla z okna, za kterým byla obloha temnější než tma ve sklepě.

„Evelie! Bude večeře!" ozval se ze spodního patra hlas Brigit Dearwitchové. Dívčina se zvedla a vyrazila dolů. Deník jejího děda zůstal ležet na zemi mezi časopisy. Za oknem praštil do nedalekého stromu blesk. Hodně daleko se něco stalo, ale o tom neměla Evelie ani ponětí.

KONEC

Takže... Tohle je asi konec. Jsem moc ráda, že jste to se mnou vydrželi až do konce a nezbláznili jste se z mého pomalého aktualizování. Nikdy jsem nemohla napsat, že bych neměla další kapitoly, protože bych se na psaní vykašlala, ale spíš jsem se vykašlala na vydávání. 
Jsem moc ráda za všechny hvězdičky i přečtení a doufám, že se brzy uvidíme u dalšího příběhu - Jin.