Organizace proti ohni (part II)

6. Kapitola

Září 11, 2018 22:07

Zase to světlo. Vypalovalo mi díru do hlavy. Nemohl jsem se na něj dívat, bylo jako brána do jiného světa, do kterého jsem zatím nechtěl vstoupit a ono mě stále lákalo. Nemohl jsem ale odtrhnout oči od Williamse, který stál na druhé straně místnosti. V ruce držel zalepenou obálku adresovanou mě. Držel jí proti světlu, aby se mohl ujistit, že v ní je pouze jen tenký list papíru a ne nějaké nemilé překvapení.

„Co si myslíš, že tam stojí?" otočil se na mě s výrazem, který jasně říkal, že jestli jen ceknu, tak si vykoleduji nejednu ránu do obličeje. Proto jsem raději byl zticha a pouze propaloval jeho boty pohledem. „Třeba se tvá rodina rozhodla zachránit tě a nebo si jen řekla, že ti dá planou naději?" uchechtl se roztrhávajíc obálku. Vyňal z ní tenký list papíru na němž stála jediná věta. Jediná věta, která Williamsovi vehnala do tváře rudou barvu a mě dodala naději, kterou jsem potřeboval k rozdmýchání mého plamene.

Jediná dvě slova, která dokázala probudit tolik pocitů. Jen dvě slova. Pouhá dvě... Je těhotná. Jen tyhle dvě slova dokázala zažehnout můj skomírající plamen, který zase měl, za co bojovat. Měl jsem budoucnost. Budoucnost za niž jsem chtěl bojovat! Moje Oxana byla těhotná! Musela to vědět už nějakou dobu. Neřekla mi o tom buď záměrně, abych si nedělal plané naděje a nebo protože zapomněla. Tak či tak jsem byl za to rád. Možná, že už sice nebyla před námi příznivá budoucnost, ale dítě by mohlo být jedna z věcí, které ji mohlo vylepšit.

Jerry se hnul rychleji než jsem mohl zareagovat. Popadl mě pod krkem. Zátylek narazil do opěradla židle. Hlavou mi projelo zadunění, které ale nemohlo otřást mými hradbami. Vítězně jsem hleděl do modrých očí, které mě zle propalovaly a chtěly se dostat až na samotnou mojí podstatu. Nedovolil jsem jim to a se zavrčením se vrhl vpřed. Uhodil jsem čelem do Williamsova obličeje.

„Ty zkurvysynu!" zařval. Nestačil jsem se ani usmát nad jeho zkrvaveným obličejem od rozbitého nosu, když ze strany přiletěla rána pěstí. Zavyl jsem bolestí, ale nesklonil hlavu před další ránou. Čelil jsem všem ranám, kterými mě chtěl srazit na kolena. Čelil jsem jim s pohledem upřeným do jeho očí a s výrazem naprostého klidu, který se rozléval po mém nitru hladíc břehy mého vědomí, jako chladné vlny oceánu.

„Co je v tom posraném vzkaze za šifru?!" vykřikl poté, co mi uštědřil další ránu do obličeje. Krev stékala z nosu i rtů, ale i tak nezlomila mé odhodlání. Překvapilo mě, že si mylně myslí, že je to nějaký smluvený signál, ale to mi dávalo nad ním moc.

„Proč si myslíš, že tam je vzkaz?" vyplivl jsem krvavou slinu. I když jsem nevypadal zrovna nejlépe, tak jsem se cítil přímo báječně. Po dlouhých hodinách strávených v temné cele, jsem cítil, že zase žiju. Mohl jsem se volně nadechnout a dokonce se i radovat z příchodu nového potomka do mé veliké rodiny.

Papír mi byl vražen pod nos. „Protože nikdo by neposílal dopis se dvěma slovy pokud by nešlo o tajný vzkaz!" odhodil dopis na stůl. „Pokud na to neznáš odpověď ty, tak ji určitě bude znát pisatel toho vzkazu." zavrčel přecházejíc po místnosti sem a tam.

Tyto slova ve mně otevřely další propast. Okamžitě jakmile mi papír ukázal jsem poznal písmo, kterým byl psán a nechtěl jsem, aby Jerry ublížil mému jedinému kamarádovi. Nechtěl jsem, aby ublížil Michaelovi. On ale poznal moji paniku a s úšklebkem roztáhl závěs, který předěloval místnost na dvě poloviny.

Přes celou místnost ode mě seděl na stejné židli jako já Michael. Levou tvář měl fialovou od podlitiny, kterou mu někdo uštědřil, pravděpodobně, když jej unášeli. Nevypadal vůbec dobře. Jeho hubené tělo bylo přímo vyhublé s tvářemi propadlými. Jeho modré energetické oči mě ihned našly a pokusily se předat zprávu obličejovým svalům, které se stáhly do nejistého úsměvu. Jestliže on vypadal špatně, tak já jsem už měl být po smrti. Krev stále stékala po mém krku a hrudi až na rozedrané kalhoty. Možná, že jsem vypadal strašně, ale i tak jsem poznal, že mě Michael přes to všechno rád vidí.

„Tak, co Jamesi, budeš mluvit nebo budu muset tady tvého kamarádíčka trochu zřídit, abys mi něco řekl?" Jerry kroužil po místnosti jako dravý pták. Vyhlížel na svou kořist, která by byla natolik neopatrná, že by skočila na jeho léčku. Čekal jen s nahozenou udicí a návnadou na první rybu, která se na ni chytne.

Podíval jsem se mu do očí. „Žádný tajný vzkaz neexistuje." řekl jsem klidně. Až velice klidně, protože Jerry se na mě s hněvem v očích podíval. Dlouhými kroky zamířil ke mně. Jeho mladá tvář byla stažená do grimasy opovržení. Popadl mě za vlasy.

„Nelži mi." zavrčel výhružně. Jeho stisk mi rval vlasy z hlavy. Zvrátil mi hlavu, co nejvíce dozadu a řekl mi do tváře. „Řekni jen jednu větu o tom, co to znamená a ušetřím tě bolesti."

Plivl jsem mu do tváře. „To radši zemřu!" ucedil jsem. Jerry pustil moje vlasy setřel si kapesníkem krvavé kapičky z tváře zatímco druhou rukou hledal něco na stolku vedle sebe. Popadl kleště a ještě jednou se na mě dlouze podíval. „Já z tebe dostanu pravdu a ani nebudeš muset zemřít." řekl s úšklebkem a začal mi trhat nehty na levé ruce.

*

Září 12, 2018 16:42

Ležel jsem v rohu malé místnosti, která se stala za pouhé dva dny mým přechodným domovem. Nesnášel jsem ty čtyři stěny, jež stály okolo mě. Nesnášel jsem Jerryho za to, co mi provedl, ale ještě více jsem nesnášel žalářníka, který se o mě staral. Přitiskl jsem si k hrudi zničené prsty. Snažil jsem se nebrečet i přesto, že mi prsty projížděly návaly bolesti. Zkrvavené prsty bez nehtů jsem tiskl k pohublé hrudi.

Bylo mi zle, neskutečně špatně. Potřeboval jsem spát, ale bál jsem se, že když usnu, tak už bych se nemusel kvůli ztrátě krve probudit. Položil jsem si hlavu na kolena pociťujíc, jak se mi pomalu zavírají víčka. Nechtěl jsem spát. Do místnosti mohl vejít ten žalářník a udělat mi ze života peklo jen kvůli tomu, že jsem polevil ve své ostražitosti. Pozoroval jsem dveře. Nic. Minuty bezcílně plynuly do nenávratné minulosti a já přímo hmatatelně cítil, jak se sype písek z hodin žití.

„Jsem James Patterson, bůh ohně. Vše, co dělám, dělám pro svou rodinu." zašeptal jsem do tíživého ticha. Bylo to jako krátká modlitba. Jen pár slov, které mi měly pomoci se vypořádat s vězením. Nesnášel jsem klece. Nemohl jsem zůstat zavřený v jediné místnosti bez blízkých, kteří by mě drželi nad hladinou. Protože bez nich jsem rychle klesal dolů bez šance se opět nadechnout nad hladinou nekonečného oceánu.

Ale já se musel nadechnout. Dostat do plic životně důležitý kyslík, protože jinak jsem riskoval, že už se nikdy ze dna nevynořím. Tohle totiž nebylo obyčejné moře. Tohle moře nemělo dno. Vedlo stále hlouběji a hlouběji do nekonečných hlubin vesmíru, ve které se po několika kilometrů měnilo. Nikdy nemohlo skončit, protože já jsem mohl klesat stále níž a níž. A s každým metrem do hloubky se jeho konec oddaloval. Nebyla možnost, že bych jako většina lidí klesl až na úplné dno a s vypětím všech sil se odrazil zase zpátky. Žádná taková naděje neexistovala.

Potřeboval jsem záchranou ruku, která by uchopila můj ohnivý plášť a pořádně za něj zatáhla. Musela to být ruka, která se mohla zachovat jako nouzová brzda a vytáhnout mě zpět na hladinu. Ale žádná taková ruka tady nebyla. Jsem jen já a tma. Sám ztracený v temné místnosti, která měla stěny, ale žádná okna. Byl jsem jako divoké zvíře připravené o zrak a nacpané do příliš malé přepravky. Byl jsem zabalený na dlouhou cestu, ze které jsem se už neměl vrátit.

Dveře se s vrzáním otevřely. V jasném obdélníku světla se tyčila postava jediného muže, kterého jsem nesnášel ještě více než Jerryho Williamse, byl to žalářník. V jedné ruce nesl misku, ze které se ještě kouřilo a v druhé velikou sklenici vody. Díval jsem se na jeho siluetu i přes to, že mě světlo oslepovalo, ale jí nemohl odtrhnout oči od kouřící se misky s jídlem. Měl jsem příšerný hlad. Byl jsem ochoten pro tu misku s jídlem udělat cokoliv. Snášel bych jakýkoliv výsměch, kterým by mě chtěl počastovat, jen abych získal to něco, co tak lahodně vonělo.

Hodiny v temné místnosti dělaly své. Nemohl jsem si vzpomenout, co tak nádherně voní, ale z celého srdce jsem potom toužil. Snesl bych všechno, jen abych se mohl najíst.

„Nesu ti něco na zub, hromádko sraček." řekl nevesele pokládajíc misku na zem. Sklenici postavit vedle ní. Poté se otočil k odchodu. Bláhově jsem se natáhl pro misku. Levačka ještě ani nedorazila k okraji misky, když na ni dupl. Ozvalo se strašlivé křupnutí a do stran se rozlétly kapky krve.