Organizace proti ohni (part II)

32. Kapitola

Listopad 13, 2018 8:17

Čas se zastavil a to mohlo znamenat jen jediné! Ta věc, co nám chtěl John říct musela souviset s tím, co se právě dělo. Přitáhl jsem k sobě Oxanu a rozhlédl se kolem. Na rameni mi rychleji než myšlenka přistál Arsiius, který se vzbudil ze svého spánku.

Podíval jsem se na Johna, jehož tvář byla definicí naprostého klidu. „Organizace?" zeptal jsem se ho jednoduše, přestože mi bylo jasné, že nikdo jiný v tom mít prsty nemůže.

John rychle přikývl vydávaje se dlouhými kroky ke dveřím do svého pokoje, kde musela být Martina. Vtrhl dovnitř jako veliká voda a mě až tehdy došlo, že čas úplně nezastavil. Nechal jej plynout tak pomalu, že se vteřiny staly minutami a z minut byly hodiny.

Popadl jsem Oxanu kolem pasu a vymrštil se z pohovky, tak rychle, až se mi zatmělo před očima. Nechal jsem se od ní podepřít a společně jsme zamířili k jednomu ze střešních oken. Neměl jsem v úmyslu utíkat, ale chtěl jsem, aby to tak vypadalo pro případné agenty, kteří by zavítali až sem nahoru. Ohlédl jsem se na zbytek své rodiny, která se shromáždila uprostřed místnosti a poslouchali Johnovi pokyny.

„Benedikt se Smrtí se přemístí do zapadlé uličky v Londýně a vydají se na tuhle adresu." Podal svému nevlastnímu bratrovi do ruky lísteček s naškrábanou adresou. Počkal až oba přikývnou a přemístí se na určené místo. Poté se podíval na Michaela, který stál vedle Eleanory držící v náruči Evelii.

„Vy dva se také dostanete do Londýna. Michael ví, kam se má dostat. Vy použijete autobus." Řekl rychle. Sebral své sestře z náruče Evelii a nechal jí, ať se s detektivem přemístí do místa, kde tolik let žil. „James s Oxanou a Tomem pojedou metrem. Nesnažte se na sebe upoutat přílišnou pozornost." Řekl s pohledem upřeným na mě, jak jsem se lehce ušklíbal. Bylo mi jasné kam máme jít už v okamžik, když řekl Londýn. Michael sice nevypadal nadšeně, že o jeho skrýši ví někdo jiný kromě mě a jeho, ale dokázal to před Johnem dobře zamaskovat.

Vyměnil jsem si pohled se svou ženou, kterou jsem vzal kolem pasu. „Nemusíš mít strach. To místo je naprosto bezpečné." Ujistil jsem jí. Byla to pravda. O Michaelově skrýši nevěděla ani Brigit a teprve ne nikdo, kdo patřil k Michaelovým protivníkům. Bylo to místo, kde bylo vždy bezpečno, ať už byla venku situace jakákoliv.

„Věřím ti, mám ale strach o cestu k němu." Otočila se na Johna. „Jak se tam máme dostat, Johne?" přestože nebyla jeho matkou ho brala jako svého syna a on doufám bral jí jako svou náhradní matku. Mohl jsem se jen domnívat, co se děje v jeho hlavě, ale jisto jistě jsem věděl, že to nechci vědět.

Můj nejstarší syn se lehce usmál zatímco předával svou dcerku Martině, která se konečně vynořila z pokoje. „Zkuste metro. Myslím, že by měla být nedaleko jedna zastávka." Usmál se na svou přítelkyni, která v něm hledala oporu.

Nechtěl jsem je rušit v rozhovoru, který je jisto jistě čekal a popadl jsem svou ženu pod paží. Druhou ruku jsem nabídl Tomovi, který jí s jiskřičkami v očích přijal. Naposledy jsem si vyměnil pohled s Johnem a přemístil se do chladného Londýna, který jsem před měsícem ve spěchu opustil.

Do tváře mě praštil ledový vítr nesoucí sebou poslední listí ze stromů schovávajících se ve spletitých uličkách města. Podíval jsem se do ocelově šedého nebe, které vypadalo, že každým okamžikem spustí jedno ze svých oblíbených představeních. Všude panovalo až nezvyklé ticho, jež se vůbec k takovému velkoměstu nehodilo. Chvíli mi to vrtalo hlavou, ale jakmile se vedle nás na zemi objevil batoh nacpaný třemi bundami, tak mi bylo jasné, kdo se zasloužil na pár vteřin o tichý Londýn.