Organizace proti ohni (part II)

46. Kapitola

Prosinec 25, 2018 1:08

Když James Patterson vykoukl zpoza rohu, tak okamžitě zjistil, že celý jeho plán se podařil. Ulice, po které se chtěl se svou ženou vydat, byla v obležení policistů. Šest jich viděl jakmile vystrčil hlavu, ale dost možná jich mohlo být ještě víc schovaných pod rouškou tmy. Byli na útěku jen něco málo přes hodinu a už po nich šla polovina agentů OPO společně s policisty. Jerry tentokrát toužil vyhrát. Chtěl je chytit a zavřít ke zbytku jejich rodiny. Nemohl ale tušit, že tohle je přesně to, co James zamýšlí od prvního okamžiku.

Daleko na jihu byla budova, která měla být svědkem pádu jedné nebo druhé strany. Měla být posledním bojištěm, kde se mělo rozhodnout o osudu celého božstva. Poslední boj ale ještě nenastal. James vyčkával jako dravec sedící na nejvyšším stromě a pozoroval dění pod sebou. Čekal až neopatrná myš vystrčí hlavu a on bude moct zaútočit. Mezitím vyčkával, stále přihrbený, aby tento okamžik nepropásl.

„Opravdu tam chceš mezi ně vběhnout?" zeptala se jej Oxana šeptem. Opravdu nevěřila, že pochybuje o plánu svého manžela, ale ani trochu nechápala, co se takovým útokem změní.

„Chci." přikývl a upřel na ní své hnědé oči. „Chci, aby Londýn dostal strach a Jerry se začal bát o svůj zadek. Jedině to ho dokáže dostat do pozice, kdy bude jednat impulzivně." zašeptal. Díval se jí do očí a pokusil se usmát. Nevyšlo mu to, proto raději Oxanu políbil na ústa. Stále chutnala stejně sladce jako před pár hodinami, kdy ještě společně byli v Sídle bohů. Nemohl na to přestat myslet, ale něco mu říkalo, že budou mít jiné věci na práci než přemýšlení nad společnou koupelí.

Starostlivě jej pohladila po hrudi. „Myslíš si, že to zvládneme?" přitiskla se k němu, aby skryla slzy, které se jí vehnaly do očí. Nechtěla brečet, ale situace byla tak vážná, že to nemohla zadržet. James stál vedle ní připraven udělat ten poslední krok. Vysoko na nebi létal Arsiius, který dal svému pánovi přesný počet mužů, kteří byli na malém náměstíčku.

„Jdeme na to?" zeptal se jí. Vypadal klidně, ale někde hluboko uvnitř byl rozrušený. Nedokázal to úplně skrýt, proto se mu ruce klepaly trochu více než bylo obvyklé.

Přikývla. Naposledy se k němu přitiskla a dala mu dlouhý polibek na rty. „Společně?" zeptala se. Přikývl a ruku v ruce vykročili do světla pouliční lampy. Jejich konec se zase o kus přiblížil.

Jakmile se dva bohové objevili v záři lampy, tak se na ně upřely všechny oči. Policisté i agenti na ně namířili zbraně a trpělivě vyčkávali, co dvojice udělá. Neměli totiž útočit dokud nepůjde o jejich životy. Měli čekat, dokud bohové neudělají první krok.

Hluk velkoměsta zanikl. Na otevřeném prostranství obehnaném domy by se dal upustit špendlík a určitě by byl slyšet. Bůh ohně cítil, jak se ruka jeho manželky v dlani vypařila. Nahradila jí věrohodná iluze, která jí měla zajistit alespoň nějaký čas, aby se mohla dostat nepřátelům do zad. James se usmál. Tohle mohl být dost dobře jeden z jeho konců. Nebál se, protože by po tolika letech přivítal Smrt jako starou známou. Zeptal by se jí, jak se daří Benediktovi a jak se má jejich dítě, která nemá naději na přežití.

Odpočítával vteřiny. Tři. Dva. Jedna. Vykročil k policistům. Rychlostí, která byla natolik rychlá, že to ani jeden z nich nestihl postřehnout, tasil meč. Plameny mu ozářily obličej, jenž měl na sobě masku ledového klidu. Věděl, že tohle je jen další krev. Další lidé, jejichž smrt bude nosit hluboko v srdci. Nemohl je zachránit, protože potřeboval vyvolat strach. Celý svět se musel bát hněvu bohů, kteří tolik let dokázali vytrpět, ale už nemohli dál. Chtěl, aby v ně zase věřili. Aby věřili ve vyšší bytost, jejichž hněv by je mohl zničit mrknutím oka. Blížil se konec a on chtěl udělat všechno pro to, aby pomohl vyzvednout nové božstvo, které mělo vládnout po nich.