Organizace proti ohni (part II)

36. Kapitola

Prosinec 17, 2018 12:34

Můj život dostal další paletu barev. Byl jsem šťastný, i když jsem se měl užírat smrtí svého syna. Cítil jsem se lépe než za několik posledních dní. Zároveň jsem se cítil, jako bych konečně alespoň částečně zvítězil nad OPO. Celý můj život dostal další smysl. Dostali jsem další naději, že to jednoho dne přece jen bude lepší. Že se konečně vymaníme z nadvlády organizace a budeme se moci pořádně nadechnout.

Podíval jsem se na svou ženu, která v náruči svírala malý uzlíček radosti. Vyčerpaně se usmívala na drobnou holčičku, kterou držela v těsném objetí. Naše malá dcera se na ní ospale dívala zatímco otevírala a zavírala očka a naštvaně se domáhala spánku.

Pohladil jsem svou ženu po vlasech. „Dostali jsme naději..." zašeptal jsem jí do vlasů. Zlehka jsem jí políbil na rty, abych jí ukázal, že všechno, co se před tím stalo se na mě trvalo nepodepsalo. Měli jsme naději a to nás činilo mocnějšími než byl Jerry Williams. Ještě jednou jsem svou ženu políbil a užíval si ten sladký pocit malého vítězství nad všemohoucím Osudem.

„Měl jsi pravdu. Jednoho dne to bude lepší." Řekla Oxana pomalu. Pohladila naší dceru po hlavičce lehce se usmívajíc. Nechtěl jsem kazit nejkrásnější chvíli v mém životě. Mlčky jsem se díval, jak Oxana přivinula dítě blíže k sobě a dala se radostného pláče. Bylo to malé vítězství, ale pro nás znamenalo mnohé.

Když do místnosti vstoupili doktoři, kteří nám chtěli odebrat bezduché tělíčko našeho syna, tak už jsem s Oxanou ležel v jedné posteli a hladil její dlouhé vlasy. Moje úžasná bohyně tvrdě spala s naší dcerou v náruči a i přes tvář vyhlazenou spánkem, se usmívala. Zvedl jsem si ukazovák před ústa, abych umlčel případné dotazy doktorů. Opatrně jsem se zvedl z postele a zamířil s nimi ven z pokoje. Nechtěl jsem rušit svou ženu v tak bezstarostném spánku.

Zavřel jsem za sebou dveře a přelétl dvojici kolegů pohledem. „Určitě máte spoustu dotazů, ale moje žena potřebuje spát, takže si promluvíme tady." Podíval jsem se z jednoho na druhého. Počkal jsem až oba přikývnou. „Jak to že jste nepoznali, že moje žena čeká dvojčata?"

Tmavovlasý doktor si mě přeměřil pohledem. „Mě spíš zajímalo, jak jste byl schopen odrodit to druhé dítě." Zabručel, když se podíval na svého kolegu, který na tuhle otázku také chtěl odpověď.

Ušklíbl jsem se. „Nedávno jsem dostudoval medicínu... Ale určitě máte i nějaké případy, kdy se stalo, že někdo porodil i doma, že?" nechtěl jsem se jich nijak dotknout, ale nějak jsem si nemohl pomoci. Byl jsem šťastný. Po tolika měsících jsem měl konečně pocit, že všechno má svůj smysl a že ten smysl začínám chápat.

„Pst! Jeremy, možná, že jsem přece jen udělali chybu mi..." pošeptal mu do ucha. To mi vykouzlilo na obličeji ještě širší úsměv. Samozřejmě, že udělali chybu oni. Mysleli si, že Oxana čeká jen jedno dítě a hned po jeho narození odešli z pokoje.

Jeremy svého kolegu spařil pohledem a raději se podíval zpět na mě. „Velice se omlouváme, že jsme se spletli. Je něco, jak bychom vám to mohli vynahradit?" zeptal se, co nejmileji to šlo. Snažil se zachovat profesí tón, ale neskutečně moc jej to štvalo, jak se dalo poznat jen z jeho očí.

„Myslím, že je to v pořádku." Usmál jsem se rychle, abych nevypadal jako svině, která je chce potopit. „Prozatím na shledanou." Otočil jsem se na patě a vklouzl tiše do pokoje.

Sedl jsem si na okraj postele ke své ženě, která už nespala a dívala se na mě zamlženým pohledem. Široce jsem se usmál a zlehka jí políbil na rty.