Organizace proti ohni (part II)

30. Kapitola

Listopad 12, 2018 22:24

Cítil jsem, jak se ke mně Smrt přitáhla blíž, aby ode mě získala trochu tepla. Byl to už druhý den, co jsme bezcílně bloudili krajinou okolo hlavního města této maličké země. Bylo mi jasné, že už musíme být velice blízko, ale už druhý den jsme nezahlédli ani jeden sluneční paprsek. Bylo to jako by se proti nám spiklo i samo nebe. Nevěděli jsme, kam jdeme ani jak dlouho bude naše cesta ještě trvat. Kolem nás byli jen kopce a hluboké lesy bez žádné civilizace. Bylo to, jako bychom se propadli časovými spirálami do pravěku.

Podíval jsem se do očí bohyně smrti. „Co se děje?" zašeptal jsem. Úskokem jsem se podíval na Michaela ležícího po mém druhém boku. Ani trochu se mi nelíbilo, že prokoukl moje masky, které jsem přes svůj obličej už dávno přetáhl.

„Vím, že se trápíš tím, co ti včera řekl Michael... Chtěla bych ti nějak pomoci." Odvětila rozhodně pokládajíc si ruku na své rostoucí břicho.

„Nikdo mi nedokáže pomoct, protože Michael má pravdu." Sklopil jsem hlavu. Nechtělo se mi o tom mluvit. Bylo to moc osobní a nikdo by to nepochopil, tak jako má Oxana, která byla každý den stále dál a dál. Proč jsem jí tenkrát neposlechl a raději se vydal na tuhle výpravu do temnoty?! Proč jsem byl takový pitomec, že jsem věřil více v Osud než v sebe sama?! Proč jsem udělal tohle všechno?!

Smrt mi položila ruku na rameno. „Vždycky je tu někdo, kdo ti pomůže. Nelituj se a raději mi řekni, co tě už tolik dní žere." Povzbudivě se usmála. Tak rád bych jí to chtěl říct, ale k tomu jsem neměl odvahu. Neměl jsem odvahu, abych nechal vyznít napovrch své pochyby. Byl jsem vždy tím pevným kamenem v naší rodině a nehodlal jsem tím, že se cítím slabý, podkopat morálku zbytku božstva. Musel jsem být silný a snažit se, aby nikdo nepoznal, že mám svých vlastních pochybností až nad hlavu. Cítil jsem se sám. Natolik sám, jako by kolem mě nebyl celý reálný svět a já pouze plul temným a nekonečným vesmírem. Byl jsem sám, i když jsem měl rodinu.

„Kéž bych ti to mohl říct a ty bys to pochopila..." zašeptal jsem a otočil se na druhý bok. Nechtěl jsem se o tom bavit a už vůbec ne, když jsem cítil, že se brzy něco musí stát. Pohlédl jsem do rudých očí Arsiia, který důstojně stál na mé bundě, kterou jsem si sroloval pod hlavu. Bylo mi na nic. Nechtěl jsem před nimi nic tajit, ale tato situace si to vynutila. Musel jsem je udržet daleko od svých pochybností, zda má tento boj vůbec smysl. Stále jsme jen utíkali a nikdy se otevřeně nepostavili organizaci tváří v tvář. Měli jsme síly na to jí porazit, ale já jich neměl tolik, abych konečně začal spřádat plány na její destrukci.

„Někdy je prostě lepší nic neříkat." Ozvalo se za mými zády od Smrti. „Ale někdy je přece jen lepší se s tím někomu svěřit, protože vím, že tě to velice trápí. Zabíjí tě to zevnitř, to bys měl dost dobře vědět, Jamesi. Zase se ubíjíš něčím, co stejně nemůžeš ovlivnit. Poznám to na tobě."

Samozřejmě, že to pozná. Byla po mém boku, když jsem se celých dvacet let užíral smrtí Mary a byla u mě i když jsem ztratil Leu. Moc dobře věděla, jak se v danou situaci zachovám a jak se budu cítit. Byla jako můj stín, který se ode mě nemohl oddělit. Byla součástí mého života a věděla toho o mě možná ještě více než Oxana, která se nakonec stala mojí ženou.

Otočil jsem se zpátky na ní. „Benedikt má neskutečné štěstí, že si tě jako jediný muž dokázal udržet." Usmál jsem se a jemně jí pohladil po ebenově černých vlasech. Byla těhotná a já se mohl jen modlit ke všem bohům, ať to dítě je skutečně Benediktovo. Všichni tři jsme věděli, že tohle byla otázka, na kterou jsme měli dostat odpověď až poté, co se dítě narodí, ale ani jeden z nás nedokázal čekat takovou dobu.