Organizace proti ohni (part II)

42. Kapitola

Prosinec 23, 2018 21:34

Do nosu mi stoupala vůně čerstvě uvařeného čaje v hrnečku na mém klíně. Přelétl jsem pohledem z hrnku na Johna, který seděl na pohovce vedle mě. Snažil se tvářit netečně, ale já moc dobře věděl, že jej něco trápí. Chtěl jsem se na to zeptat, ale došlo mi, že je to spojené s Martinou, jejíž dny se rychle krátily. Umírala zaživa a John s tím nemohl nic dělat. Nemohl porazit Osud v kartách, které jsem s ním už tolik let hrál. Měl jsem karty jen na tak dlouho, dokud trval náš boj a bylo mi jasné, že brzy budu muset vyložit kartu nebohé Martiny na stůl.

„Myslím, že si nám nenabídl čaj jen tak, Johne. Takže o co jde?" zeptala se mile Oxana sedící vedle mě z druhé strany.

John zvedl nejistě pohled od hrnku a podíval se mi do očí. „Chtěl jsem si promluvit o minulosti, kterou oba moc dobře známe, matko, ale můj otec o ní nemá ani tušení." řekl klidně a slovo 'matka' vyslovil bez nějakého podtextu.

„To jsou jaké události?" zeptal jsem se opatrně. Mohly to být dost dobře události sto let staré, stejně jako okamžiky jen pár hodin před mým narozením.

„To tě nikdy nezajímalo, jak tvůj otec poznal tvou matku?" zeptal se John s nadzvednutým obočím. Znal pravdu mnohem lépe než všichni ostatní. Nikdy jsem neměl čas se nad takovými věcmi zamýšlet. Byl jsem strhnut kolem Osudu hned na počátku mé dráhy boha a otázky jsem pokládat nemohl. Nedostal bych na ně odpovědi, protože jsem jen hrál o svůj život a o životy těch, které jsem miloval.

Oxana se na mého syna podívala. „Chceš mu vyprávět, jak se jeho rodiče potkali? Vždyť je dospělý, ví jak takové věci chodí." namítla. Byly časy, kdy se snažila Johnovi v každém rozhodnutí oponovat, protože nechtěla, aby se takové věci řešily, ale někdy prostě nebylo zbytí. Musel jsem se dozvědět pravdu. Už tolik let jsem o střípky tohoto příběhu zakopával a nikdy jsem neznal celou jeho historii.

„Chci si ho vyslechnout." řekl jsem rozhodně a upil z hrnečku horký čaj. Do ramene se mi zaryly spáry a do ucha mi zašvitořil Arsiius. Majestátní peří se na něm nadouvalo v magickém vánku, který panoval pouze kolem něj. Rudé oči upíral na Johna, který je měl zavřené. Pravděpodobně se snažil urovnat si myšlenky před tím, než se dá do vyprávění dlouhé a zamotané historie.

„Všechno to začalo jednoho slunného odpoledne..." začal vážně, ale když jsem se na něj podíval, tak se ušklíbl. „Tohle asi není pohádka pro děti, že? Takže asi začneme pěkně od začátku..." položil mi ruku na čelo. Propadl jsem se spirálami času daleko do minulosti.

Barvy, které se kolem mě objevily, se měnily během mrknutí oka. Zelená, červená, ale také fialová nebo dokonce modrá vířily v barevném tornádu, které se roztahovalo všude kolem mě. Propadal jsem se jejich středem daleko do minulosti, kterou jsem nemohl znát. Padal jsem stále níž a níž a nemohl tušit, kde se zastavím, ale jedno mi bylo jasné, že vzpomínky mého syna vedou do daleké minulosti, kterou si nepamatuje ani jeden z bohů.

Nohy narazily do dřevěné podlahy odřené léty úmorné dřiny, kterou vykonávaly pro rodinu, jež patřily. Perfektně umytím oknem do místnosti dopadaly paprsky odpoledního slunce visícího vysoko na nebi. V jejich svitu tančily částečky prachu nacvičující nějaký složitý tanec. Podíval jsem se za sebe, kde se ozval dětský pláč. V dřevěné kolébce leželo sotva několika měsíční miminko, které brečelo z plna hrdla.

Z vedlejší místnosti se přiřítila žena. Ustaraně se zastavila nad kolébkou, ze které vyndala svého potomka. Začala jej utěšovat, takže mě se naskytla příležitost si jí lépe prohlédnout. Byla menší postavy, stejně jako moje Oxana, vlasy měly barvu slámy schované z velké části pod šátkem. Modré oči upírala starostlivě na miminko, které přestalo brečet a namísto toho poulilo očka na svou matku. Přivinula jej k sobě s mateřskou láskou a ohlédla se ke dveřím, kterými do místnosti vešel vysoký muž se světlými vlasy.