Organizace proti ohni (part II)

25. Kapitola

Říjen 25, 2018 6:36

Krajina kolem něj měla ostré barvy vypadající jako zesílené přes barevný filtr. Křiklavě oranžové listí nedalekého stromu se neslo vzduchem kolem dalšího ze stromů jehož listí se ani nepohnulo a stále tvořilo nepropustnou modrou korunu. Nad hlavou měl nebe plné ohnivé zkázy přicházející ze severu. Oheň se hnal nebem jako jezdec na splašeném koni. Za ním se táhly ocelově šedé mraky nacucané, jako houby, deštěm. Celé tento svět čekal déšť. Dlouhý a vydatný déšť, který smáčí všechny barvy a udělá z něj svět úplně stejný jako byl ten obyčejný.

Uprostřed toho všeho stál James s vlasy poletujícími okolo hlavy. Hleděl na daleký sever, kde už mračna pohltila první výběžky hor táhnoucích se jako stužka přes celý obzor. Sílící vítr šlehal jeho tvář v ostrých poryvech s neutichající intenzitou. Přimhouřil oči otrhávajíc si vlasy z obličeje. Ani trochu se mu nezamlouval dar od Oxaniny matky, který mu zanechala ještě před tím než se probudil z dlouhého spánku.

Na nedalekém kopci spatřil lavičku na níž seděla nějaká osoba. Tento výjev působil v barevné krajině jako pěst na oko. Bez váhání se rozběhl k lavičce. Nevěděl, co za sílu jej k ní táhne, ale věděl, že tam musí. Běžel vysokou trávou uvolňující do vzduchu mentol pokaždé, když se jí dotkl. Nad hlavou mu proletěl obrovský drak, který s řevem zamířil do ohnivého nebe. Jeho fialové šupiny se zaleskly v posledních paprscích slunce těsně před tím, než jej pohltily nepropustná mračna. On ale neměl čas si všímat takových věcí a pokračoval ve své cestě na nedaleký kopec.

Běžel k lavičce, která se od něj vzdalovala. S vypětím všech sil skočil. Letěl vzduchem delší dobu než dovolovala zemská gravitace. Tvrdě dopadl vedle lavičky, které se ještě stačil chytit. Při dopadu vzduch provoněla vůně mentolu a máty. Pomalu se zvedl, při každém krůčku začalo pálit sedřené koleno. Byl tohle sen nebo jen příšerná realita skrytá za obrazem reálného světa? Byl tohle konec všech konců nebo jen výplod jeho mysli? Nevěděl, co se kolem něj děje, ale bylo mu jasné, že tohle je svět, který nikdy nechce zažít.

Posadil se vedle osoby na lavičce. Byla to jeho manželka Oxana. Nepřítomně hleděla na krajinu sytě barevných stromů a létajících draků. Její tmavé vlasy vlály ve vichru jako tlusté temné zmije vířící vzduchem. Pomalu položil ruku na její rameno a objal ji. Nestačil ani pořádně stisknout její útlá ramena, když se svět kolem něj propadl do věčnosti. Propadl se do husté černé tmy plné nebezpečí a zrůd číhajících za hranicemi reality.

Propadl se do hlubin nekonečného vesmíru. Padal okolo hořícího slunce, s hvězdami nad hlavou a mlhovinami pod sebou. Vzdaloval se od všeho živého. Od všeho, co znal a co měl rád. Plul nekonečným tichem plným hvězd svíticích na něj ze všech stran. Ze vteřiny na vteřinu osvítila nekonečný vesmír vize daleké budoucnosti.

Spatřil sám sebe v silně osvícené místnosti. Jeho budoucí já bylo přivázáno k opěrkám židle. Dlouhé ryšavé vlasy mu spadaly do čela v nemytých pramenech slepených potem, zvratky a vlastní krví. Husté strniště vousů, pomalu se měnící v zacuchaný plnovous. Obě ruce se nepřirozeně moc třásly. Ať už to bylo způsobené vztekem nebo strachem stále bylo jasné, že budoucí James je psychicky na dně.

Tina stojící naproti němu ho praštila do obličeje. „Kam jsi schoval svou neteř!" zařvala pronikavým hlasem. Budoucí bůh ohně se na svou vyslýchatelku podíval. V hnědých očích se zaleskl poslední plamínek odhodlání. Odplivl si na zem a usmál se na Tinu. Na tváři se barvila jedna podlitina vedle druhé. U nosu byl škraloup zaschlé krve, který se smísil ze strupy rozkousaných rtů.

„Jak jsem řekl už dvacetkrát předtím, to TOBĚ ani NIKOMU jinému neřeknu!" zaskřehotal mocným hlasem plným neústupnosti. Nebyla z něj troska, jak by možná mohl vypadat. Byl stejně silný jako v těchto dnech a nehodlal se tak snadno vzdát. Za nocích jej zahřívala naděje, která mu šeptala, že jednoho dne přijde jeho záchrana a on se bude moc konečně postavit svým věznitelům. Konečně jim bude moci ukázat, že není jen obyčejným člověkem, ale pravým bohem ohně.

Ukáže jim, proč se kdysi dávno všichni obávali jeho moci a proč by se jí měli bát i nadále. Ukáže jim, že není jen loutka a v jeho srdci dřímá bojovník, který se po celé ty roky nevzdal. Zničí všechny jejich naděje a zaseje do jejich duší strach. Strach, jaký pociťoval on každý den, když byl na útěku. Znovuzrodí se jako fénix a ukáže jim, že bohové ještě nevymřeli a že je třeba se stále obávat jejich nezkrotné moci!

*

Listopad 4, 2018 7:25

„Ne, tenhle autobus do Prahy nejede!" zavrčel už asi po šesté za dnešní den řidič jednoho z bílo zelených autobusů stojících na autobusovém nádraží v Plzni. „Ten autobus byl totiž před třemi měsíci zrušen." naštvaně se podíval na hodinky. Už měl být dvě minuty na zpáteční cestě do Domažlic a tento muž jej otravoval déle než bylo zdrávo. „Jestli se vám to nelíbí, tak si jděte stěžovat někam jinam. Já musím jet, lidi už jsou netrpělivý." zavrčel a bez nějakých okolků zavřel dveře muži před obličejem. Nastartoval autobus a odjel z nástupiště na silnici u kruhového objezdu.

Vykopnutý muž si pod vousy brblal nadávky na tento dopravní systém odevzdaně sedajíc si na volnou lavičku. Zabořil hlavu do dlaních mumlajíc si něco o zkurvených komerčních sviních. Nevšímal si světa kolem sebe a užíral se vlastními myšlenkami na hrůzný telefonát své ženě, která na něj čekala s obědem. Nemohl si proto všimnout dvou mužů, kteří se jako mávnutím kouzelného proutku objevili uprostřed nástupiště číslo sedm.

Menší z mužů pohlédl na svého kolegu a zavrčel něco v rychlé angličtině. Sundal si z hlavy čepici, protože oproti mrazu v Norsku, bylo toto podnebí více než vřelé. Stáhl ze sebe zimní bundu a uložil jí hluboko do batohu, který položil ke svým nohám.

„Kde to vlastně jsme, Jamesi?" zeptal se detektiv opět. Podíval se nahoru na ohnivého boha, který se snažil utišit Arsiia v batohu. „Ne počkej, tohle je Česko... CAN Plzeň? Jak daleko je tahle Plzeň od Prahy?"

James se lehce ušklíbl, hodil si batoh zpátky na záda a dal se do rychlého vysvětlování. „Bylo příliš riskantní se přemístit přímo do Prahy, proto jsem zvolil Plzeň. Není sice tak veliká jako ostatní krajská města, ale skryjeme se tady velice rychle před případnými pronásledovateli." rozhlédl se kolem sebe, aby se mohl přesvědčit, že tohle místo se od smrti jeho otce pramálo změnilo. Možná, že přibyli nové obchody, ale ulice, kterými se potřebovali dát k Hlavnímu nádraží, zůstávaly pořád stejné. „Stačí jen najít cestu ke katedrále svatého Bartoloměje a od ní zamířit ke Křižíkovým sadům. Od nich už to je, co by kamenem dohodil." opět se usmál. Vytáhl z kapsy bundy kožený řemínek a stáhl si vlasy a zavázal je do neforemného drdolu.

Detektiv se po celou dobu díval na jediného muže uprostřed liduprázdného nádraží. „Takže ke katedrále, sady a pak už bychom to měli vidět... Fajn. Tak do toho." utáhl si popruhy na batohu připraven vyrazit na cestu. Nevěděl, jak by to mohlo být daleko, ale bylo mu jasné, že to nemůže být tak náročné, jako celodenní pochody v Norsku.

„Nejdřív se zeptám na cestu." odvětil James s úšklebkem. Zamířil přímo k jedinému muži, nenuceně si sedl vedle něj snažíc se sehrát, co nejpřesvědčivěji roli ztraceného cizince. „Dobré dopoledne, můžu se vás zeptat na cestu?"

Muž zvedl pohled od země. Přes prsty se podíval na cizince sedícího vedle něj s přívětivým úsměvem na tváři. „Samozřejmě... Co potřebujete najít?" zeptal se velice pomalu, aby mohl James pochytit vše, co řekl. Přelétl pohledem na Michaela, který stál o kus dál jako oživlá socha. Tiskl k sobě bundu, aby ochránil své promrzlé ruce z Norka před slunečními paprsky.

„Kudy se mám vydat ke katedrále svatého Bartoloměje?" zeptal se bůh. Byl již trochu netrpělivý, ale snažil se to nedát najevo. Společně s Michaelem se potřebovali, co nejrychleji dostat na nádraží a zmizet z tohohle města. Agenti už určitě našli jejich pozici a nyní se přesouvali k nim. Museli vypadnout a to velice rychle.

„Stačí když půjdete támhle po tom chodníku. Brzy dojedete na křižovatku, tak přes ní rovně a už tam skoro budete." usmál se vyhozený pasažér autobusu. „Nemusíte děkovat, tohle by pro vás udělal snad každý." mávl rukou zvedajíc se z lavičky. Vydal se do veliké čekací haly, ve které bylo alespoň trochu teplo a mohl se podívat, jak by vyřešil svůj problém s neexistujícím autobusem.

James s Michaelem se za ním dívali dokud nezmizel uvnitř a poté si vyměnili pohledy. Vysoký bůh ohně si upravil modrou šálu kolem krku a bok po boku s detektivem se vydali určenou trasou ke katedrále a svému vytouženému odchodu z jednoho místa.