Organizace proti ohni (part II)

35. Kapitola

Prosinec 17, 2018 12:07

Svět na několik málo vteřin ztratil všechny barvy. Pro Jamese tento okamžik nikdy neskončil a pro jeho rodinu měl trvat navždy. Díval se se slzami v očích na malé bezduché tělíčko, které leželo zabalené v dece v jeho náruči. Po tvářích mu tekly hořké slzy. Nemohl je zastavit, protože svět bohům ukázal, že všechno, za co bojovali bylo zbytečné. Vrazil jim do zad obrovský nůž, kterým ještě zakroutil, když Oxana v bolestech porodila mrtvého syna.

„Je mi to líto." Zašeptala bohyně mezi vzlyky. Po půvabné tvář se jí kutálela slza za slzou. „Je s námi konec." Řekla, když se na ní její muž podíval. Tiskl si k hrudi malý uzlíček, který měl být jeho synem. Měl být dalším bohem, který by mohl bojovat po jejich boku proti OPO. Byl jejich naději, že všechno dopadne dobře, ale Osud jim, jako vždy, vrazil do zad dýku a ukázal jim zdvižený prostředníček.

„Nemáš si co vyčítat..." odvětil bůh ohně. Položil dítě do náruče jeho matky a sedl si na okraj postele. „Nikdo z nás za to nenese zodpovědnost." Políbil jí na čelo a s hlavou opřenou o to její pokračoval. „Stalo se jen to, co se mělo stát. Bolí mě to stejně jako tebe, ale ani jeden s tím nic neuděláme." Zašeptal zlomeným hlasem. Nechtěl, aby jim Osud takhle ubližoval, ale také mu bylo jasné, že se to neděje bezdůvodně. Nic, co se kdy stalo, nebyla náhoda a i tento okamžik měl svůj význam v daleké budoucnosti.

Oxana se na něj podívala přes závoj slz. „Nebojím se o sebe, ale o tebe..." zašeptala pevně jej objímajíc. Zabořila hlavu do jeho ramene, aby skryla slzy před celým světem. Věděla, že teď nastal ten čas, kdy jí James potřeboval více než kdy dřív. Její bůh ohně byl možná silný, ale tváří v tvář k nějaké takové události byl křehký jako čerstvě narozený ptáček. Nedokázal se s tím vyrovnat a dostat se dál.

Podíval se na ní. Utřel si slzy do rukávu a opět se jí podíval do očí. „Proč musí být život tak krutý?! Proč nám musí sebrat novorozeného syna, který se ani nemohl poprvé nadechnout?! Proč?!" zařval hystericky. Opouštěli jej všechny síly. Nedokázal se proti tomu postavit jako muž a raději se choval jako malá ubrečená holka. Nechtěl, aby s ní Osud takhle vytíral podlahu. Zároveň ale nedokázal najít odvahu pro to, aby s tím něco udělal.

„Společně to dokážeme, ano?" zeptala se ho bohyně. Hladila jeho ryšavé vlasy, které měl rozcuchané na všechny světové strany. „Alespoň přikývni, ať vím, že jsi mě slyšel."

Pomalu a rázně přikývl zvedaje pohled od malého uzlíčku, kterému stihli dát jméno. Bezduché tělo malého Briana leželo v náruči jeho otce, který proléval hořké slzy. Nedokázal přestat brečet, když ztratil dalšího člena rodiny, které se zavázal, že je všechny ochrání před vším, co by jim mohlo ublížit. Selhal a tvrdě ho to potápělo na dno žití. Neměl sílu, aby se někomu postavil, ale věděl, že již brzy před něj Osud postaví další výzvu, které bude muset čelit.

Bude muset bojovat nebo zemřít a nechat padnou i celou svou rodinu. Nemohl dopustit, aby všichni padli do spárů Jerryho Williamse. Musel se konečně postavit svému osudu tváří v tvář a pokusit se vybojovat tento poslední boj, který na něm nechali ostatní bohové. Musel vyložit na stůl všechny karty, které mu ještě zbyly v rukách a doufat, že jeho protivník nebude mít silnější hodnotu.

Už nyní viděl, jak skládá na stůl karty s jednoduchými obrázky, z nichž každý ukazoval jednu jeho zbraň. První karta, kterou vyložil na stůl, přestavovala neznámého mladíka s temnými křídly vyrůstajícími z jeho zad. Roztahovaly se do obou rohů karty a svou temnotou ovíjely jejich majitele. Neměl ani tušení, co je tento obraz zač, až do té doby, kdy si všiml těch zelených očí. Stejně zelených jako v té noční můře, která se mu zdála tak dávno. Zelené oči a temná křídla, černé peří dopadající na zem.