Organizace proti ohni (part II)

11. Kapitola

Říjen 10, 2018 19:36

Lindiň dům vypadal opuštěně. Nikde nesvítila vždy přítomná světla, která navozovala pocit bezpečí. Okno do Lindiny pracovny bylo temné, což bylo v tuhle večerní dobu zarážející. Tak jsem se přece jen spletl? Řekl si v duchu James. Podařilo se mu jen tak tak nenápadně opustit svůj pokoj v budově OPO. Stejně jakoby mohl být dům opuštěný, tak by také mohl být plný jeho rodiny a zhasnutá světla mohla být jen kamufláží.

Vyrazil k domovním dveřím. Kapuci staženou do čela stáhl až teprve, když stál ve stínu dveří. Zazvonil dvakrát krátce a po půl minutě dlouze. V zámku zarachotil klíč a ven vystrčila hlavu Linda. Přelétla pohledem Jamese od hlavy až k bosým chodidlům a poté se lehce usmála.

„Ani nevíš, jak ráda tě zase vidím." ustoupila ode dveří, aby mohl projít do zdánlivě opuštěného domu. Když se za ním zavřel vstup do budovy, tak se kolem něj prosmýkla stařenka Linda.

„Potěšení je i na mé straně." zazubil se bůh ohně. Levačku vytáhl z kapsy mikiny přecházejíc po chodbě se zadumaným výrazem. „Kde jsou?"

„Na tohle bys mohl přijít sám." odvětila jízlivě žena. „Znáš přeci tenhle barák lépe než já. Tak je najdi, já si s dovolením půjdu udělat čaj." jak řekla, tak také udělala. Zanechala boha ohně uprostřed haly, kde se sám ocitl mezi stěnami. Přemýšlel.

Když ho konečně napadlo řešení, tak vyběhl s lehkostí dravé šelmy schody po dvou. Mířil přímo nahoru na půdu, zde, jak doufal nalezne svou rodinu v bezpečí a šťastnou. Uprostřed schodů se ale zastavil. Co když nahoře nikdo není a Linda si z něj jen krutě utahuje? Nechtěl být nikomu pro smích. Chytl se za hlavu ztěžka se posazujíc na volný schod. Nebyl si už jistý ničím, co se tento den stalo. Byl na pokraji svých fyzických ale i psychických sil. Nechtěl už žádné pokusy o jeho obehrání. Nikdo vyšší než on se jej stále snažil připravit o všechny karty. Sebrat všechny esa, která za svůj život nasbíral. Uloupit mu je a nechat jej ve hře o život spadnout až do pralesní ligy. Ten někdo chtěl, aby ukázal všechny své triumfy. Chtěl mít konečně jistotu, že už jej nebude moci přehrát. Stačil k tomu ale pouze jediný chybný krok a už prohrával.

Povzdechl si. Potřeboval, aby z něj spadla tíže té hry. Nechtěl už hrát s Osudem o svůj život, štěstí už jej opustilo a on už nemohl vyhrát nic víc než jen svůj život. On ale potřeboval životy i své rodiny. Potřeboval hrát i o ně, ale už neměl co vsadit. Nebylo o co hrát na oplátku a Osud chtěl jen silné hráče, kteří mají co nabídnout. Opřel si hlavu a kolena snažíc se zahnat své pochmurné myšlenky do nejzazšího kouta své rozvrácené mysli. Zhluboka se nadechl a vydechl, aby si pročistil hlavu. Potřeboval se zbavit všech myšlenek na hraní karet s Osudem. Byly to ale špatné karty a James byl špatný hráč. Bytost, která seděla na opačném konci stolu, se na něj z pod kápě usmívala. Karty, jež držel Osud v rukách s dlouhými prsty byly jako vždy triumfální. Už před mnoha lety je mohl složit všechny na stůl a ukončit tuhle partii, kterou už před tím hrál celá staletí s Rigreosem. Nyní už měl přes půl století nového hráče a užíval si to. Tenhle hráč sice nebyl tak silný, aby jej alespoň jednou ohrozil, ale měl rodinu se kterou by jej porazit mohl.

Stačilo by jen vzít si karty od jeho potomků a už by vyhrál. Porazil by nejlepšího hráče ve vesmíru. Ale tohle bůh ohně nevěděl. Nemohl ani vědět, že se Osud všemožně snaží zabránit mu ve výhře.

Temná hospoda byla vylidněná. Hospodský utíral pult nejšpinavějším hadrem, který kdy bůh ohně viděl. Jednou za čas si změřil jediné dva hosty, kteří stále seděli nad partií karet. Přelétl pohledem z boha ohně v plášti s mečem u boku na Osud zahalený v plášti z temnoty vesmíru. Nikdy mu neviděl do tváře, ale i tak z něj měl posvátnou úctu. Celá staletí svou hospodu nezavřel, ale dnes už nastal čas. Musel zavřít, protože ten zamaskovaný si řekl jen o tolik let.