Organizace proti ohni (part II)

24. Kapitola

Říjen 24, 2018 16:54

Cítil jsem, že padám. Řítil jsem se k zemi, která byla mnoho kilometrů pode mnou. Neměl jsem žádnou šanci na přežití takového pádu. Mohl jsem jen doufat, že to bude rychlé. Bylo po mě! Nebyla šance, že by mi někdo podal pomocnou ruku v oblacích míhajících se v rychlém sledu kolem mě. Byl jsem odepsaný ke strašlivé smrti pádem. Zem se přibližovala a rozevírala svou náruč dokořán.

Mraky se změnily v plameny, jako v noci, kdy jsem zachránil Arsiia. Šlehaly mě do tváří, pálily kůži a škvařily maso pod ní. Bolest přicházela ve vlnách, které mě připravovaly o veškerou chuť bojovat. Chtěl jsem zemřít a už se nikdy neprobudit. Jen ať ta bolest skončí! Prosím! Udělám cokoliv pro kohokoliv, kdo by se tady objevil a pomohl mi!

„Pro kohokoliv!" zařval jsem snažíc se přehlušit řev plamenů pode mnou a vzduchu kolem mě. Nebylo to k ničemu. Nikdo mě nemohl slyšet. Byl jsem odsouzený spadnout. Padnout jako ten na nejvyšším vrchole, propadnout se hluboko do moře, které stále bylo v mém srdci. „PRO KOHOKOLIV!" vítr mi rval slova od úst, ale i tak jsem je řval do ochraptění.

Můj křik se nesl mezi světy živých i mrtvých a lákal ke mně všechno zlo, které v celém širém vesmíru existovalo. Nikdo se ale neobjevil. Nikdo nevyslyšel mé volání. Křičel jsem, ale nikdo nepřišel a já se stále řítil k zemi. Minul jsem nejvyšší z pahorků na dalekém severu, kde skučel vítr ještě pronikavěji než kolem mě. Větrem unášený sníh šlehal těch pár stromů rostoucích na úpatích hor. Prolétal jsem kolem stromů natahující ke mně své rozložité větve. Jako zázrakem jsem se jim všem vyhnul a padal dál podél jejich staletých kmenů rostoucích do obrovských výšin.

Bylo mi jasné, že mým osudem je zemřít pádem. Nechtěl jsem zemřít, ale nebylo, jak se zachránit. Nebyla naděje, která by mě držela nad vodou a moje síly mi nemohly ani trochu pomoci. Musel jsem se přece jen pokusit o poslední zoufalý pokus o záchranu. Nemohl jsem nechat Oxanu na pospas celé organizaci. Nemohl jsem jí jen tak opustit, prostě jsem nemohl.

„DÁM TI COKOLIV! JEN MĚ PROSÍM ZACHRAŇ!" zařval jsem míjejíc poslední větve pod nimiž byla jen tvrdá země. Přivřel jsem víčka a v posledních vteřinách svého života doufal, že mi někdo naposledy podá pomocnou ruku. Potřeboval jsem jí víc než kdykoliv v životě a nemohl si dovolit propásnout svou příležitost. Prosím vás všichni bohové! Už jen poslední zázrak, opravdu poslední a víckrát už nic nebudu chtít! Jen mě prosím zachraňte nebo poslední naděje umře společně se mnou!

Čekal jsem na tvrdý dopad, ale žádný nepřišel.

Otevřel jsem opatrně oči čekajíc, že zase kousek od mého obličeje uvidím chodník a ve vzduchu mě bude držet můj ohnivý plášť. Ale nic z toho se nestalo. Země pod mýma nohama se zavlnila a změnila na šedou hmotu bez tvaru. Opět se vše zavlnilo a získalo zelenou barvu. Hmota se vytáhla do tvaru stromů s mohutnými větvemi s tuhým zeleným listím. Pod nohama se vyrostla jemná tráva, která se zachvěla při prvním dechu vánku. Veliký slunečný kotouč se vyhoupl na bezbarvé nebe právě v moment, kdy se začalo od západu barvit do modra.

Přede mnou se zjevila postava ženy. Středověké šaty se jí lepily na tělo a odhalovaly její bosé nohy. Tmavé vlasy poletovaly kolem hlavy a její modré oči se upíraly na mě. Skoro jsem vyhrkl první neuváženou větu, ale včas jsem se zastavil a pozorněji si ženu prohlédl. Byla tu jistá podobnost s Oxanou, ale tam, kde moje žena měla pevné křivky, měla tahle žena tělo vyhublé skoro až na kost. Tmavé vlasy nebyly tak dlouhé jako ty mé ženy a oči neměly ten správný odstín, který zdědil Benedikt.