Organizace proti ohni (part II)

12. Kapitola

Říjen 10, 2018 21:18

„Možná, že bych byl ochotný na něco takového přistoupit, ale kdo mi zaručí, že to vyjde? Mám obětovat nenarozené dítě, aby mohlo jiné žít?" Benedikt rozhodil frustrovaně rukama. Bylo až k nevíře, jak moc se za ten měsíc mohl stát ochranitelským pokud se jednalo o bohyni smrti. „Stále zapomínáš, že to bude moje dítě, které by mělo být obětováno! Můj první potomek má být zabit organizací, protože to jinak nejde."

Rezignovaně jsem spustil ruce dolů. „Podívej se na to takhle, Bene, pokud je nebudeme moci vyměnit, tak celé božstvo čeká zkáza. Dostali jsme se svými chybami do slepé uličky jejíž stěny jsou vysoké. Nemůžeme je přelézt ani přeskočit a křídla nám ještě nenarostla. Jsme zahnaní do kouta jako vystrašení ušáci. Není kam utéct, protože Osud chce, abychom konečně bojovali a my budeme muset bojovat. Jiná možnost nám nezbyla." oplatil jsem mu pohled do jeho modrých očí. Byly tak moc stejné jako ty Oxaniny. Plné nezkrotného moře nebo noční temnoty. Nemohl jsem se před nimi schovat nebo lhát. Tyhle oči by pravdu našli a lež by hned prohlédly. Nebyla jiná možnost, než vyložit karty na stůl a čekat, jak to celé dopadne.

„Mohla bych k tomu také něco říct?" ozvala se Smrt sedící s nohama pod sebou na posteli, kterou sdílela s mým synem. „Bude to také moje dítě... Promiň, Bene, ale musím se připojit na stranu tvého otce. Není jiná možnost než tohle... Ať už je budoucnost jakákoliv, tak nemusí být ještě horší." zvedla se a ladným krokem zamířila k Benediktovi. Objala ho kolem krku nutíc ho, aby se díval do jejích očí. „Za tím dítětem je budoucnost, ale bez něj je před námi jen zkáza." políbila jej na tvář čekajíc jestli něco řekne.

„Pokud k tomu mám co říct já, tak je mi opravdu líto, že to musí být tahle, ale stejně jako ty, tak já jsem otec. Chápu tíži toho rozhodnutí a vím jaké to je přihlížet smrti svého potomka." cítil jsem jak mi do podvědomí žene osten smutku. Tlačil na všechny hradby, které jsem si vytvořil a nutil je přeskupit svoje síly. „Ty jsi Jamese nepoznal, ale to ti nemohu mít za zlé. Byl to můj prvorozený. Můj první syna na kterého jsem byl po právu hrdý. Říká se, že muži nepláčou, ale já jsem brečel... Možná ne v ten okamžik, kdy zemřel, ale oplakal jsem ho skoro měsíc předem. Celé noci jsem nemohl spát, protože vědomí smrti mého syna mě dohánělo k šílenství. Zkus se nad tím zamyslet takto, prosím."

Benedikt mi věnoval dlouhý pohled plný zadržování emocí. Snažil se udržet všechny pocity pod kontrolou, zastavit je zatažením za otěže a nechat je hluboko v sobě. Chtěl je pohřbít a už nikdy se k nim nevrátit. Smrt se k němu natáhla a objala ho. Zlehka ho políbila na tvář lechtajíc jej na obličeji svými vlasy.

„Vím, co tím chceš říct a určitě to i chápe, Jamesi. Ale nemůžeš po něm chtít takové rozhodnutí, když se jen před půl hodinou dozvěděl, že jsem těhotná. Proberu to s ním sama a pokusím se, aby to pochopil z té strany jaké si to ty nastínil." lehce se usmála. Můj syn jí k sobě přitáhl. Potřeboval najít její náruč a nechat se ukolébat její láskou. Potřeboval mít svou ženu u sebe, být v ní, a poté si s ní promluvit a rozhodnout se podle jejich společného uvážení. Už jsem se měl k odchodu, když promluvil Benedikt.

„Možná, že tak nevypadám, ale už jsem se rozhodl... udělám to, protože není jiná možnost. Bohové potřebují všechny, kdo vládnou mocí, ale my si musíme vybrat jen jednoho z nich. A až nastane ten čas, tak budeme muset udělat tolik nepěkných rozhodnutí, které se nám budou příčit." společně se Smrtí si sedl na postel.

Věnoval mi jeden dlouhý pohled jež mě opět nutil přemýšlet nad ním. Byl můj syn, ale byl ode mě tak vzdálený, jak jen mohl být, aby nebylo jasné, že je to můj syn. V mnoha ohledech jsme byli odlišní jako holubice od havrana. Já byl ale špinavě šedá holubice ponořená až po konečky křídel v temnotě. On byl černočerným havranem, moudrým, ale jednajícím impulsivně. Oba jsme bloudili v temnotě bez šance nalézt cestu ven. Zůstali jsme bok po boku sami v dalekých hlubinách. Jeden druhého jsme mohli zachránit, ale zvlášť se nám to nemohlo podařit. Bylo na mně, abych jej popadl za ruku a vedl cestou ven. Natáhl jsem k němu v podvědomí ruku a vyčkával.