Organizace proti ohni (part II)

13. Kapitola

Říjen 11, 2018 6:31

Příjemný pocit rozpaloval jeho útroby jako nezkrotný požár. Otupoval jeho smysly jako ten nejúčinnější alkohol. Vedle sebe cítil teplo Oxanina těla, které s pravidelným oddechováním kolébalo jeho mozek stále do dalšího spánku. Ale on už nemohl spát. Musel ještě pod rouškou noci zmizet a navrátit se do budovy OPO. Byl jako zloděj ve své vlastní domácnosti, nemohl tu zůstat i kdyby si to moc přál. Musel okamžitě odejít, jinak to bude mít nedozírné následky.

Převalil se na druhý bok. Ale tohle všechno bylo ještě daleko. Zbývalo stále několik hodin než donesou do jeho pokoje oběd. Ještě tolik hodin, jež mohl strávit s Oxanou v posteli. Každý sen se ale dříve nebo později rozpadne když se na něj moc spoléhá. Stejně jako mnoho snů před tímhle se i tento rozpadl na tisíce dílků, které ani ten nejzručnější řemeslník nemohl nikdy opravit.

„Jamesi?" ozvala se po jeho pravici. Odpověděl jí jen pouhým zamručením, které mohlo znamenat cokoliv. „Měl by si vstávat."

„Co když chci zůstat po zbytek dne s tebou, v téhle posteli?" zeptal se bůh ohně rozespale. Pod peřinou ale rychle nahmatal její ňadro a stiskl jej. Posadil se na posteli, když jej plácla přes ruku, a raději se díval jak z něj i z jeho ženy sklouzává přikrývka. Škoda, že se nenatáhl pro brýle dříve. Mohl by alespoň vidět, proč mu jeho přirození zase ztvrdlo. Raději se podíval do Oxaniných očí, protože kdyby to neudělal, tak by se po ní vrhl.

Usmála se na něj. „Sám víš, že tohle nemůžeš. Přesvědčoval si mě o tom celou noc." vstala z lůžka vydávaje se sbírat kousky jejich oblečení poházené po zemi, kam je v noci v zápalu vášně odhodili. Sebrala z čela postele své šaty. Přičichla si k nim a zmuchlané je zase upustila.

„Možná, že jsem něco takového říkal, ale i tak bych raději byl tady." zvedl se. Dlouhými kroky došel ke své ženě. Vytrhl jí z náruče oblečení jež odhodil na postel za sebou. Chtěl jen jí. Zas a znovu by jí nutil šeptat jeho jméno dokud by neměl dost. Chtěl, aby se její drobné ruce tak šikovně dotýkaly jeho těla. Potřeboval to, protože pokud by to neudělala dobrovolně, tak by ji přirazil ke stěně a vzal si tohle všechno násilím.

„Vzpomeň si na organizaci." zastavila jej veliký kus od sebe, aby jí nemohl políbit, neboť sama věděla, že by jeho kouzlu podlehla. Věnovala krátký pohled k jeho rozkroku. Bylo milé, že jí rád zase vidí. Chtěla se k němu přitulit a ještě naposledy ho pustit do sebe předtím než odejde, ale zarazila se. Krev kanula z jeho nosu na bradu, krk a nahou hruď. Stékala ve velikých kapkách až na podlahu.

Ne, pomyslela si, tohle ne. Ne teď. U všech bohů, nenechte ho takhle trpět. Bůh ohně si ztěžka sedl na okraj postele. Popadl své tričko a přiložil si jej k nosu, aby zastavil příval další krve.

„Co bych měla dělat?" vychrlila panicky. Sedla si k němu snažíc se přijít na nějaký způsob, jak mu pomoci. Nemohla tušit, že její manžel dokázal svůj záchvat přemoci, ale krev už zastavit nedokázal.

Pod tričkem se ušklíbl. „Momentálně nic. Jsem v pořádku, ale budu potřebovat další hadr." otřel si zasychající krev z hrudi a odhodil špinavé tričko na zem. Vyměnil jej za kapesník, který mu podala. „Měla si pravdu. Budu se muset vrátit... Je mi to líto." objal jí kolem ramen volnou rukou. V hlavě se mu honily myšlenky na další dny, jež bude muset strávit v pokoji v budově organizace. Snažil se je zahnat daleko za okraj svého vnímání.

Zapudil myšlenky a raději se podíval na Oxanu. Byla tak krásná v raním slunci, které natahovalo své zlaté prsty přes okno do jejich pokoje. Měl rád sluneční paprsky šimrající jej na tváři. Byla to jedna z věcí jež mu v cele chyběla. Stačil jen malý okamžik a už zase seděl v temné místnosti. Všude kolem něj byla tma a on v ní seděl na tvrdé a studené zemi. Byl sám. Nemohl čekat, že by jej někdo zachránil, protože nikdo nemohl nahlédnout do jeho duše, tak jako to uměla Lea. Nikdo takový na celém světě už neexistoval. Lea, která byla ta jediná, už celý rok nebyla v zemích živých. Bloudila daleko od něj a stejně jako on, tak i ona byla osamocená i když kolem ní bylo tolik lidí. Oba byli od sebe tak daleko, ale oba věděli, že ten druhý je sám.