Organizace proti ohni (part II)

18. Kapitola

Říjen 20, 2018 6:15

Chodba byla natolik temná, že Michael jen krok přede mnou se proměnil v temný obrys v ještě větší temnotě. Slyšel jsem jeho zrychlený dech, který mohl znamenat jen to, že se pomalu blížíme k místu, kde celou noc byl jediný hlídač stanice. Najednou mě jeho dlaň zastavila v polovině kroku. Podíval jsem se do očí, které jako jediné zasvítily v temnotě jen malý kousek od mého obličeje.

„Už jsme skoro tam." šeptl pevněji tisknouc mojí ruku i s celým řetízkem mezi námi. Podíval jsem se před nás na místo, kde z pootevřených dveří prosvítalo ostré světlo zářivek. Bylo mi jasné, že okolo těch dveří musíme projít, protože jinak nemáme šanci se dostat na druhou stranu.

Detektiv mi naznačil rukou ať se vydám pomalu za ním. Prosmýkli jsme se kolem dveří se zadrženým dechem a plni nepopsatelné hrůzy z toho, co by bylo kdyby se nyní dveře otevřely. Mohl jsem se jen modlit ať to vyjde, protože už jsem nechtěl mít na rukou další krev. Ještě pár krůčků a budeme z dosahu světla u dveří. Ještě kousek a možná už nebudu mít pocit, že mám srdce až v krku. Přežil jsem vyslýchání v OPO ale mám strach z jediného muže. Bojím se jediného muže, který kdyby mě odhalil, tak by byl konec s naším útěkem. Byl by konec jen kdybych se nesnížil na to hrozné no, kterého jsem se už nikdy nechtěl dotknout. Musel bych ho zabít, protože se mi připletl do cesty a moje cesta je už dávno zborcena krví nevinných.

Ze dveří se ozvalo zakašlání, které mnou projelo hlouběji než čepel sebevíc ostrého nože. Strnul jsem v polovině pohybu s pohledem upřeným na Michaela, který měl v očích stejný panický strach jako já. Jen jediná chyba byli by jsme nuceni udělat všechno pro to aby tento muž už nikdy nedošel ze své práce. Naštěstí se ale dveře nehnuly ani o kousek a v místnosti za nimi se nepohnul ani list papíru.

Oba jsme si oddechli vydávajíc se na další část naší loupežné výpravy. Za dalším rohem jsme se jako jeden muž postavili a vyrazili kradmými kroky k poslední části. Michael vytáhl z kapsy bundy klíče a rychle odemkl zámek na dveřích. Vklouzli jsme do temné místnosti, která byla po obvodu plná kovových skříněk do kterých si policisté odkládali své věci. Zavřel jsem za sebou dveře s pocitem, že jestli se nyní nic nestane tak už opravdu uvěřím, že nějaká štěstěna existuje.

Zatímco jsem přemítal u dveří, tak Michael se natáhl natolik kolik mu dovolil řetízek snažíc se otevřít první skříňku s jeho jménem. Přešel jsem k němu. Opřel jsem se o kovovou stěnu a díval se na Michaela, který vyndával ze své skříňky batoh. Zavřel kovová dvířka a společně se mnou v patách se vydal otevřít další. Když jsme s probíráním skřínek skončili, tak jsme měli každý batoh v němž byla složená uniforma a baterka. Zbraň, kterou Michael vzal ze skříňky policisty, který mě na začátku roku vyslýchal, jsem měl zastrčenou za opaskem. Bylo mi jasné, že jde o malou mstu ale také o krytí.

„Teď ještě ty papíry." řekl jsem hledíc do jeho očí z těch třiceti centimetrů, které nás od sebe dělily. „A také ty želízka. Protože nevím, jak dlouhou bych byl ještě schopný hrát tu naší malou hru bez toho aniž bych měl pocit, že podvádím svou Oxanu." ušklíbl jsem když jeho ruka zabloudila k mému pasu. Uměl hrát tu hru možná jen o něco více přesvědčivěji než já, ale na rozdíl ode mě se tomu uměl poddat.

„Nenuť mě abych tě tady a teď povalil na zem a konečně si to s tebou rozdal, jak už jsme chtěli před takovou dobou." laškovně přejel druhou rukou po mém ohryzku a zastavil se až u trička. „Možná, že bychom to mohli stihnout, protože mi tohle přijde tak moc vzrušující, že bych tě nechal udělat i tohle-" zatlačil mi hlavu dolů nutíc mě před ním kleknout na kolena.