Organizace proti ohni (part II)

8. Kapitola

Září 16, 2018 16:50

Ležel jsem stočený do klubíčka tisknouc si levou rukou k hrudi. Neměl jsem ani pomyšlení na nějaký pohyb. Nechtěl jsem se ani hnout, protože by moje tělo zachvátila další vlna bolesti. Cítil jsem jak při sebemenším pohybu popraskaly strupy na předloktích a dolů po prstech tekla temně rudá krev. Obličej byl spíše změtí podlitin jedné na druhé, než tváří ztrápeného boha. Každičký pohyb byl pro mě utrpením, které jsem si nemohl dovolit. Musel jsem se držet nad hladinou, ale pokaždé, když se dveře cely otevřely, tak mě síla opouštěla.

Nenávratně jsem se řítil dolů zanechávajíc za sebou pouze zvířené vody. Padal jsem do nekonečného oceánu a už se nikdy neměl vynořit. Zavrtěl jsem hlavou i když ten pohyb bodal jako tisíce jehliček. Natáhl jsem pravou ruku pro zbytek snídaně, kterou mi před tolika hodinami donesl žalářník. Hodil mi kousek tvrdého chleba a vedle něj postavil sklenici vody. Oběd byl jako vždy hozený na špinavou podlahu a já neměl dostatek sil, abych jej seškrábal.

„Jsem Jam-" zakuckal jsem se. Měl jsem tak vyprahlé hrdlo. Nemohl jsem už skoro ani polknout, ale žádná voda už ve sklenici nezbyla. Natáhl jsem k ústům levou ruku, kterou tvořila více než maso a kosti škraloup zaschlé krve, který se stále zvětšoval. Nemohl jsem prsty nijak obvázat, a tak stále při pohybu tekla z ran krev.

Strčil jsem si dva prsty do pusy a jemně skousl. Ústa se mi ihned naplnila kovovou chutí krve. Neměl jsem jinak na výběr, buď tohle nebo zemřít. Byl jsem zvíře, které se muselo uchýlit k ohavným způsobům, jak zůstat na živu. Ale nic jiného jsem pro sebe udělat nemohl.

Uslyšel jsem kroky. Poznal jsem, že jedny z nich patří žalářníkovi a druhé nějaké ženě, protože to byl zvuk podpatků. Vmáčkl jsem se hlouběji do rohu a ve skrytu vyčkával. Čekal jsem až se otevřou dveře a dovnitř vstoupí dvojice lidí, kteří mi zase udělají ze života peklo. Nepřestával jsem ale polykat krev, která tekla ze zničených prstů. Oči jsem upíral k místu, kde jsem tušil, že jsou dveře. Potřeboval jsem ještě chvíli, abych zabalil prsty do špinavého trička a nacpal si do úst kousek chleba.

Dveře se pomalu otevřely, na prahu se objevily dvě siluety. Menší ženská a vyšší mužská, která živě gestikulovala rukou. Neslyšel jsem o čem si povídali, ale najednou se v místnosti rozsvítila světla. Zakryl jsem si oči a nastražil uši, abych zaslechl ještě něco z jejich rozhovoru. Neslyšel jsem ale nic, protože se dveře zavřely a ke mně se blížily klapavé zvuky podpatků.

„Mohu na vás sáhnout?" zeptal se mě příjemný ženský hlas. Když jsem slabě kývl hlavou, tak se mě jemná ruka dotkla. Sjela po mém rameni a lehce mi nadzvedla hlavu. Musel jsem se podívat do očí mladé ženy, která se na mě ustaraně dívala.

„Něco jsem vám přinesla." řekla pokládajíc vedle mě plastovou láhev s rudou tekutinou. Podíval jsem se na láhev a poté i na ní. „Není toho sice moc, ale dozvěděla jsem se od pana Raye, že vám to pomůže."

Opatrně jsem vzal láhev, pravou rukou odšrouboval víčko a napil se. Cítil jsem, jak mi dolů do krku stékalo sladké víno, které smývalo pachuť krve. Odložil jsem láhev do nejzazšího rohu, aby si jí nemohl žalářník všimnout. Podíval jsem se opět na ženu a přemítal nad tím, proč se někdo, jako ona rozhodla mi pomoci. Nevěřil jsem jí, protože to bylo až moc nepravděpodobné. Nikdo v celé organizaci, snad s výjimkou Raye, mi nikdy nechtěl pomoci. A hlavně nyní skoro nikdo nevěděl, že tady jsem.

Na té ženě bylo něco zvláštního, co mezi námi tvořilo hlubokou propast. Nechtěl jsem s ní mít nic společného, ale ani jsem nemohl odmítnout pomoc. Byl jsem možná na cestě do vesmíru, ale jako každý tonoucí jsem se chytal každého stébla, které se objevilo v mém dosahu. Pevně jsem se jí chytil a odmítal jí pustit do té doby než se ukáže, co je ve skutečnosti zač.