Organizace proti ohni (part II)

34. Kapitola

Listopad 14, 2018 10:57

Cítil jsem se přímo fantasticky. Z celé noci jsem zamhouřil oka sotva tři hodiny, ale i tak to stálo za to. Oxana mi ukázala, že život nemusí být jen šedivý, ale, že je i barevný. Podíval jsem se nenápadně na svou ženu. Dívala se na Benedikta, který si poprvé vzal do náruče malou Evelii. Tvářil se jako by měl v rukách největší poklad na světě.

„Je těžší než jsem si myslel." Ušklíbl se Benedikt. Podíval se na Smrt sedící na starém gauči. „Je to úplně jiný pocit, než jsem si myslel."

Jeho přítelkyně se usmála a pohladila si pomalu rostoucí bříško. „Všechno je vždycky lepší pocit, než sis myslel." Zvedla se, aby mu dala polibek na tvář. „Navíc, jako otec vypadáš víc sexy." Ušklíbla se zatímco přejela prsty po jeho rameni.

„To si řekneme až..." další slova řekl natolik potichu, že mu nikdo kromě Smrti nerozuměl. Podle pohledu, jakým se na něj bohyně podívala, jsem mohl poznat alespoň hrubý obraz toho, co jí jisto jistě řekl.

Přitáhl jsem k sobě svou Oxanu, která už zase měla veliké břicho a nyní se bavila s malým Tomem, který se za námi přišel podívat.

„Co se děje, Tome?" zeptal jsem se před tím než Benedikt vrátil dceru její matce.

Můj syn se na mě podíval s úšklebkem na své pohledné tváři. Modré oči se na mě upřely s takovým pobavením v nich se zračící, že jsem měl strach, co se můj nejmladší syn chystá provést.

„Chtěl jsem se mamky zeptat, zda bych se nemohl proběhnout venku. Je tady nuda, protože se všichni lepíte na sebe jako izolepy." Řekl důležitě mladý bůžek. Oxana se na něj soucitně podívala. Chtěla se ho zastat a jít s ním ven, ale já jsem jí předběhl.

„Nemůžeš jít ven, protože tam jsou Jerryho muži. Stále po nás pátrají a když tě pustím ven, tak by tě mohli zase chytit." Vysvětlil jsem mu to jednoduše. Už dávno jsem s ním přestal jednat s jako malým dítětem, protože on chápal víc věcí než někteří z nás. Nebyl už malý kluk, před kterým se musela skrývat očividná skutečnost. Pohladil jsem ho po vlasech snažíc se ho ujistit, že jednoho dne bude všechno zase v pořádku. Tom jen přikývl na souhlas a odebral se za Johnem, který se bavil o něčem důležitém s Martinou. Oba se tvářili naprosto vážně, ale když k nim přišel Tom, tak se jejich tváře jako mávnutím proutku změnily.

John se k němu sklonil. Výraz jeho tváře napovídal hodně o tom, jaký rozhovor musel probíhat. Vyměnil si s Tomem pohled a pokusil se vlídně usmát. Na něco se svého nevlastního bratra zeptal. Neslyšel jsem slova, která mu řekl, ale když mu Tom s radostí něco odpověděl, tak mi bylo jasné, co bude následovat. John vzal Toma za ruku a dlouhými kroky zamířil ke dveřím ven.

Teď byl čas, abych se vydal za nebohou Martinou, která zůstala stát u police, kde jí její přítel zanechal. Upírala svůj pohled někam za všechen reálný svět a hladila vypouklé břicho pomalými dotyky.

Zastavil jsem až u ní. „Potřeboval bych si s tebou promluvit." Řekl jsem tiše. Pokývl jsem jí, ať mě následuje mezi police hlouběji do Michaelovi skrýše.

„Nezlobím se na tebe, o to nemusíš mít strach..." začal jsem jednoduše, když jsme došli až k obvodové zdi domu nad námi.

Martina hrdě zvedla hlavu a řekla: „O tohle jsem se nikdy nebála. Vždycky jsem věděla, že nám s Johnem přeješ všechno štěstí světa." Neusmála se, jak by se dalo očekávat. Na místo toho se podívala do mého obličeje. Měl jsem pocit, že ve mně čte jako v otevřené knize. Že je ještě kromě Smrti někdo jiný, kdo dokáže číst knihy uložené v policích hluboko na dně vesmíru.