Organizace proti ohni (part II)

10. Kapitola

Říjen 2, 2018 20:37

Strávil jsem v té místnosti skoro měsíc. Měsíc každodenního ponižování, které ničilo mé tělo, ale nemohlo zadusit plamen, který se ve mně rozhořel po obdržení dopisu od mé milované. Ani jeden z těch mužů nemohl zadusit tak mocný plamen jen svými urážkami a kopanci, jimiž mě při nich častovali. Ne, ani jeden mi trvale neublížil, protože už jsem zase létal nad nekonečným mořem. Cítil jsem vítr ve vlasech a mořskou sůl sice štípající v ranách, ale byl jsem živý. Konečně po tolika dnech jsem se cítil, že doopravdy žiju. Už jsem nepřežíval jako spousta ubožáků, kteří to mají za jediný smysl života, ne já žil a těšil se ze všeho, co mi může život nabídnout.

Moje stoupání vzhůru, ale nemilosrdně zarazil žalářník. Přestal mi úplně nosit jídlo a jen jednou za čas mi přinesl alespoň sklenici vody. Moje tělo sice chřadlo, ale můj duch sílil s každým dnem, kdy jsem byl stále více odhodlaný se z této protivné místnosti dostat. Až jednoho dne si mi podařilo. V ten den jsem děkoval snad všem bohům, protože další dny bych už bez jídla nevydržel.

Dveře se tiše otevřely. Dovnitř proklouzl Ray v bílém plášti s kufříkem v ruce. Přelétl místnost pohledem vydávajíc se ke mně. Celou cestu si něco mumlal pod vousy, ale i tak, když si ke mně sedl, se na mě usmál.

„Jak dlouho už jsi tady?" zeptal se mě zvedaje mojí levou ruku do výše, aby si jí mohl prohlédnout. Nebylo to už nejhorší, protože jsem obětoval pruh trička a prsty si přivázal k sobě, aby mohli srůst, co nejrovněji. Zbytek jsem nechával na mém těle, které bylo v mnoha ohledech jiné než obyčejného člověka.

„Mohl by to být dobře měsíc jako jediný týden." řekl jsem potichu, neboť jsem měl vyschlé hrdlo. Podíval se mi do tváře, která musela být už jen stínem té, kterou viděl, když jsme se poprvé setkali. Položil mi ruku na čelo, aby zjistil, zda nemám teplotu. Když byl se vším spokojen, tak se vrhl překontrolovat moji levou ruku.

Pracoval pomalu ale velice metodicky. Po celou dobu se mě vyptával na různé zranění, které objevil na mém těle. Od ošklivých podlitin, přes řezné rány hluboko do masa až po pouhé oděrky, jsem mu vysvětlil, kdo za ně může a proč jsem je získal. Vydržel jsem opravdu hodně a nic během žádného výslechu neprozradil. Častěji jsem neřekl ani slovo, abych si nevykoledoval svou poznámkou kopanec navíc, ale i přes to jsem pár ran navíc schytal už jen pro potěšení muže, který mě vyslýchal.

Ray zvedl oči od práce. „Odvedu tě odtud. Williams proti tomu nic nenamítal, když jsem jej o to požádal. Řekl mi pouze, že se o tebe mám postarat a přidělil ti jiný pokoj." pomohl mi zvednout se na nohy a za podpírání jsme opustili místnost, která se stala mojí noční můrou.

Odvedl mě do veliké místnosti plné stolů a chvátajících lidí. Musela to být jedině jídelna, ve které se stravovali všichni zaměstnanci OPO. Usadil mě ke stolu v jednom z rohů. Řekl mi, ať na něj počkám, protože mi půjde sehnat něco k jídlu. Já i můj žaludek jsme s tím okamžitě souhlasili.

Možná, že jsem vypadal jako naprostá troska, ale ve svém nitru jsem schovával obrovské zásoby energie a své božské síly. Sklopil jsem oči ke stolu, dobře si vědom každého pohledu, který na mě procházející lidé upřeli. Nevšímal jsem si jich jako oni si po většinu času nevšímali mě. Potřeboval jsem spát. Byl jsem tak unavený, že kdybych se s velikým sebezapřením nesnažil zůstat bdělý, tak bych už dávno spal s hlavou na stole.

„Hej, Rayi! Co tady dělá ten tvůj domácí mazlíček?!" ozvalo se z druhé strany místnosti. „Williams by nic takového nestrpěl a já taky ne! Odmítám jíst ve stejné místnosti jako ten vrah!" od pár dalších lidí se ozvalo souhlasné zabručení a pokývnutí hlavou. Zvedl jsem oči od stolu a mezi pohybujícími se lidmi jsem vyhledal Raye s tácem jídla.