Organizace proti ohni (part II)

41. Kapitola

Prosinec 22, 2018 10:29

Moc toho v noci nenaspal, protože se mu stále dokola vracely vzpomínky na výbuch. Stále dokola viděl střeva zavěšená na pouličních lampách, na střechách budov i na samém chodníku, který se leskl čerstvou krví. Několikrát se probudil a dlouhou dobu nemohl usnout, protože se obával, že se ty vzpomínky vrátí. Že se k němu vrátí to utrpení, které musel už jednou prožít.

Přitiskl se blíže ke své ženě a rozhodl se spát dál, ale nějaká část jeho mozku mu stále dokola připomínala, co by bylo kdyby udělal tohle jinak. Nemohl si pomoci a přehrával si v hlavě různé scénáře, ale ani jeden nebyl uspokojující. Pokaždé zemřel někdo jiný, ale hromada mrtvol okolo se stále zvětšovala. Nikdy se nemohla zmenšit, neboť Osud určil, kdo toho dne zemře a kdo dokáže přežít to hrozné krveprolití.

Probudil se až pozdě dopoledne. Kolem něj byli všichni v rychlém shonu, protože se snažili všechno připravit dřív než se bůh ohně probudí. Opatrně se posadil rozhlížeje se okolo stále spánkem zastřeným zrakem. Vedle něj si sedla jeho žena, která se snažila vlastním tělem schovat překvapení za svými zády.

„Děje se něco?" zeptal se rozespale James. Chtěl se natáhnout pro brýle, ale manželka mu je posunula z dosahu. „Vážně chceš, abych se na tebe vrhl, když je tady zbytek rodiny?" zeptal se s úšklebkem od ucha k uchu. Nemohl si pomoci a popadl svou milou do náruče. Políbil jí na spánek zatímco jeho ruce hledaly lem šatů, který by mohly nadzvednout a dostat se k její nahé pokožce.

Oxana se s úsměvem vymanila z jeho sevření. „To bych opravdu nechtěla, ale rozhodně by to nebylo poprvé." oplatila mu polibek opatrně se zvedajíc, aby mohla zkontrolovat, zda je všechno připraveno.

Bůh ohně zůstal sedět mezi přikrývkami, na kterých celou noc spal. Velice pomalu si nasadil brýle, které jeho žena nechala ležet jen o malý kus dál. Rozhlédl se po místnosti, která vypadala stejně jako už mnoho dní. Všude panoval totální chaos, který ještě umocňovaly rozházené přikrývky na místech, kde jednotliví členové jeho rodiny trávili noci.

„Opravdu se nic neděje?" zeptal se opatrně, protože se mu ani trochu nelíbilo, že John se netváří smutně, ale šťastně. Něco se muselo stát a jemu se ani trochu nezamlouvalo, co se chystá.

Odpověděl mu Benedikt, který vystrčil hlavu zpoza jedné z polic. „Samozřejmě, že se nic neděje. Všechno je v pořádku." lehce se usmál, když se vedle něj objevila Exitia ve velikém svetru. Zahřívala si ruce o hrnek s teplým čajem a na tváří jí hrál lehký úsměv, když ofukovala páru, která se linula společně s vůní z čaje.

„Benedikt má pravdu, neděje se nic, co by se nedělo každé ráno." usmála se předávajíc hrnek svému příteli. Mladý bůh čaj vzal do jedné ruky a tou druhou objal Exitii kolem pasu. Cítil, že je všechno, jak má být a žádná organizace jim nemůže zkazit ten pocit štěstí.

James nadzvedl obočí. „Když se nic neděje, tak proč jste všichni tady? Většinou je někdo z vás venku, aby pozoroval situaci." namítla hlava rodiny. Opatrně se zvedl a vydal se ke dvojici. Cestu mu ale zakročil John, který se mu díval do očí.

„Potřeboval bych si promluvit." řekl chladně, jako vždy. „Není to nic důležitého, jen by mě zajímalo, jaký čaj by sis dal." usmál se, když se na něj jeho otec podíval s nechápavým výrazem. Nelezlo mu na mozek nic z toho, co se dělo, ale rozhodl se mlčet a počkat, co se z toho vyklube.

Podíval se na svého nejstaršího syna. „Čaj? Ty se mě vážně ptáš na čaj?" zvedl obočí do závratných výšin a vydal se směrem k malé kuchyni. Nevšímal si pohledu Exitie s Benediktem, kteří zůstali stát u polic a snažili se vést nenucený rozhovor.