Avengers: Alternative

Kapitola 44. - Co přinese zítřek?

Lauren seděla ohromeně na pohovce a dívala se ven na výhled, který se jí ani po týdnu neomrzel. Byla v Malibu, kde měl Tony dům na útesu, a tak bylo moře jako na dlani. Byla zabalená do županu a v rukou držela hrnek s ještě teplým čajem. Dostala vlastní pokoj a pochmurně sledovala obzor. Zapadající slunce sice bylo krásné, ale nepřestávala truchlit. Během útoku přišli skoro o všechno. Bytovka byla srovnána se zemí a jejich věci skončily pod sutinami. Ani si nechtěla představit, jaké by to bylo, kdyby neměla Tonyho. Babička se nechala ubytovat v jednom z azylových domů a musela zařídit hromadu věcí. Ona přespávala u ‚kamarádky'.

Cukla sebou, když se ozvala rána a tlumeně zaslechla zvýšený hlas. Mírně pozvedla obočí a se zájmem odložila čaj na stůl a pomalu přešla ke dveřím. Nechtěla drze poslouchat, ale byla zvědavá, protože druhý hlas neznala. Pomalu otevřela jen na škvírku a zaposlouchala se, ale moc toho neslyšela. No, musela to udělat jinak. Vylezla tiše z pokoje a vydala se přikrčená chodbou skoro až ke schodům do obýváku a posadila se na zem.

„Takže je to jako moje vina?" zeptal se Tony naštvaně.

„To jsem nechtěl naznačit, ale musíme vyšetřit všechny možnosti. Nebylo v plánu je posílat samotné a teď jsou obě mrtvé," řekl klidný neznámý hlas. Lauren rychle zapomněla na všechny strasti uběhlého týdne a umírala zvědavostí, a tak se ještě víc připlížila a rychle si husté vlasy schovala pod župan.

„Měl jsem mnohem větší starosti," začal Tony, a když konečně Lauren mohla vidět aspoň část místnosti, všimla si, že Tony v ruce drží sklenku whisky. „Zaútočili na věž, ohrozili nejen mě a ještě k tomu jsem musel zabezpečit Pepper."

Lauren napjatě sledovala diskuzi a čekala, jestli se objeví i ten druhý muž.

„Jistě," pronesl neznámý a konečně přešel do viditelné části. Plešatý černoch v černém kabátu a s páskou přes oko Lauren hned zaujal. Určitě to musel být někdo důležitý a ještě k tomu s temnou minulostí, přítomností i budoucností a hromadou kostlivců ve skříni. Nejspíš nějaký ten temný šéf. Muž si založil ruce za záda a pokračoval: „To vám nemám za zlé. Jen tahle událost poněkud otřásla týmem a nejsem si jist, jestli z toho do budoucna vznikne něco dobrého. Možná by bylo dobré, kdybyste s kapitánem Rogersem zakopali válečnou sekeru a promluvil si s ním."

Tony si odfrkl, napil se a chvíli to vypadalo, že ho pošle do vzdálených končin, ale pak se nad tím zamyslel a podíval se na muže trochu nejistě. „Oni spolu snad něco měli?"

„Ne, to ne. Spíš bych to označil jako – vzájemné sympatie. Jsem si jist, že kdyby měla Rockfordová čas, vypěstovala by si k týmu dost silné pouto."

„Nejsem zrovna fanoušek jeho koníčku, hledat v lidech i to, co tam není," pokrčil rameny Tony a prohrábl si s povzdechem vlasy, „ale Rogers je Rogers. Promluvím s ním."

„Výborně," přikývl muž v kabátu a sáhl do kapsy. Vytáhl kus papíru a podal ho Tonymu. „Budete mít možnost. Vím, že pohřeb není zrovna nejlepší příležitost, ale určitě to ocení."

Lauren se stáhla a nakrčila obočí. Přišlo jí, že tohle asi nebyl zrovna nejlepší rozhovor k odposlouchávání. Pomalu se vrátila do svého pokoje a vytáhla si vlasy zpod županu, které ji šimraly na kůži. Povzdechla si a podívala se na mobil, na kterém měla šest zmeškaných hovorů.

Sakra, pomyslela si a žuchla zpět na pohovku. Babička, Michael a Happy. S Peterem se viděla už několikrát, protože nejdřív Tonymu vyčetl, jak ho poslal pryč a nic mu neřekl, a pak spolu chodili do města. Zhluboka se nadechla a začala všechny obvolávat. Najednou jí její problémy přišly dětinské. Věci se dají koupit a nový byt se sežene všude. Mrtvé však nenahradí nic a ona mohla být ráda, že jsou všichni její blízcí v pořádku. Proto byla ráda, když slyšela jejich hlasy.

***

Pohřeb Wandy byl skromnější a obyčejnější, než kdokoliv čekal, ale určitě by s tím souhlasila. Skupina původních Avengers stála u rodinného hrobu a mlčky se dívala na kámen, na kterém bylo připsáno její jméno. Hned nad ním bylo vyryto jméno jejího bratra.

Nikdo neměl zrovna chuť mluvit, což Tonymu hrozně lezlo na nervy. Hlavně se cítil nepatřičně, protože cítil, jak se atmosféra mezi členy změnila.

Clint to nesl nejhůře, protože si Wandu vzal pod svá ochranná křídla a Tony věděl, že mu dává za vinu její smrt, ale neřekl to nahlas. Nataša stála vedle Rogerse a jemně ho držela za ruku. Jeho pohled byl chladný a vzdálený, jakoby byl myšlenkami jinde. Banner nervózně přešlapoval a rozhlížel se kolem. Bylo zvláštní být v Sokovii. Nestalo se tu zrovna nic dobrého a všechny vzpomínky se vracely zpět.

„Byla to hodná holka," řekl nakonec Clint a přistoupil k náhrobku, aby na jeho podstavec položil jeden z jejích oblíbených prstenů, který zrovna ten den neměla na sobě. „Pozdravuj bráchu." Poté se postavil a rozešel se ze hřbitova pryč. Nataša se omluvně podívala na Steva a vyšla za Clintem, aby mu taky poskytla útěchu.

„Já půjdu," řekl Banner a semkl ruce, které si promnul a omluvně se zadíval na zbylé dva muže. „Čeká mě spousta práce." Nechtěl okatě naznačovat, že mu tohle místo nedělá dobře. Rozloučil se a odešel.

Tony tak měl konečně možnost si se Stevem promluvit. Otočil se, ale Steve se najednou rozhodl odejít.

„Počkej," zastavil ho a Steve se k němu pootočil. „Vím, že jsme spolu moc nevycházeli, ale i tak ti chci říct, že je mi to líto."

Steve se k němu otočil celý a podíval se mu do očí. Nevypadal nadšeně, ale nakonec přikývl a poděkoval: „Díky, že jsi přišel."

„A co... Rock-"

„Nic. Někteří její žijící příbuzní o ni ani nevěděli a ti co ano, tak jen okrajově. Vlastně ji měli za mrtvou už dávno. Navíc s tím nechtějí mít nic společného, protože by jim to mohlo pokazit mínění veřejnosti," řekl Steve a pak se zhluboka nadechl. „Nepotřebuji tvou lítost. Vím, že ti na ní nezáleželo. Nemusíš si dělat starosti."

„A proč tobě na ní záleželo?" zeptal se Tony a zastrčil si ruce do kapes saka.

„Přišlo mi, že se chtěla změnit, ale těžko říct. Někoho mi trochu připomínala," pokrčil rameny a sklopil pohled.

Tony se zhluboka nadechl a promnul si kořen nosu. Přistoupil k mnohem mohutnějšímu muži, otočil ho a poplácal ho po rameni. „Mám chuť se něčeho napít. Co ty? Na utápění se v lítosti budeme mít dost času, ale zas to nepřehánějme."

Steve se spolu s ním rozešel a přišlo mu to, jakoby se vrátili do doby, kdy spolu vycházeli a nežrala je vzájemná křivda. Byla to příjemná změna.