Avengers: Alternative

Kapitola 25. - Setkání třetího druhu II.

Steve si prohlížel krvavou šmouhu před dveřmi, která jasně značila, že ať už to bylo cokoliv, bylo to vtaženo dovnitř. Problém byl v tom, že dosud žádnou krev neviděli a šmouha jasně začínala až před dveřmi.

„Já tam nejdu," zasyčela Adelais a natiskla se na Steva ještě víc. Aby byl Steve upřímný, jemu se tam taky nechtělo. Ten pach mu lehce připomínal masnu a k tomu ten příšerný vzduch, ale měli misi.

„Podívám se tam. Ty tu klidně zůstaň," řekl tiše a pomalu se rozešel i přes její tiché protesty.

Adelais si opět vzala baterku a začala s ní svítit všude kolem sebe, aby našla další krev, ale nic nenašla. Vrátila se pohledem ke Stevovi, který už došel ke dveřím. Měla chuť ho chytit a prostě ho odnést, ale nevěřila, že by jí to prošlo.

Steve si prohlédl dveře a všiml si krve na klice i na dveřích. Možná to byl zraněný člověk, bezdomovec. Je možné, že tu je i jiný vchod.

Připravil si štít a zabral za kliku. Dveře zavrzaly a otevřely se. Steve se snažil udržet v klidu. Nemusel mít ani smysly jako Adelais, aby cítil ten svíravý pocit nebezpečí. Zasvítil baterkou dovnitř a napjal se, když se světlo zastavilo na roztrhaném těle. Nebyl to člověk, ale pes. Německý ovčák, ze kterého zbyly chuchvalce srsti, masa a hlava, která se válela kousek dál od zbytku těla.

Steve polkl a pak zavřel dveře. Toho psa muselo něco roztrhat. Dnes. Možná chvíli předtím, než přiletěli. Pomalu odstoupil od dveří stále se štítem před sebou a pak sebou cukl, když se ozvalo zaklepání.

Adelais vyjekla a hned ji měl nalepenou u svého boku. Krátce se na ni podíval, ale na dobírání bude čas později. Sice ho překvapovalo, že ta žena má i tuhle stránku osobnosti, ale upřímně se jí nedivil.

Zaklepání se ozvalo znovu. Vždy jen třikrát rychle za sebou. Steve cítil, jak mu buší srdce a letmo pohlédl na Adelais, která na dveře mířila pistolí. Ruka se jí lehce třásla a Steve ji jemně chytil za zápěstí. Zvedla k němu pohled a nakrčila obočí. Přestala se tolik třást, ale odmítala zbraň sklonit k zemi.

Opět zaznělo zaklepání, po kterém následovalo skřípání. Adelais zatajila dech a její oči nabraly zelenou barvu a zorničky se rychle roztáhly. Že ji to nenapadlo dřív, ale tuhle reakci nevyvolala tma, ale obranný reflex, jelikož její smysly byly napnuté k prasknutí a šestý smysl doslova křičel, že je nebezpečí nablízku.

Proč tu vlastně stále stojí? Touhle dobou by už za normálních okolností seděla ve quinjetu.

Ťukání ustálo. Adelais toho využila a chytila Steva za ruku. Prudce ho otočila a vyrazila k odchodu, ale než stačila udělat krok, zastavila se a z hrdla se jí vydralo vyjeknutí, do kterého se ke konci připletlo zavrčení.

Steve byl před ní dřív, než si toho vůbec všimla. Drápy sklouzly po hladkém povrchu štítu a následovalo pronikavé vřeštění.

Před Stevem stál mutant, který spíš vypadal jako marný pokus vědců z hororu. Humanoidní postava s dlouhými končetinami potažená tenkou bílou kůží. Doslova kost a kůže s čelistmi, které připomínaly hlubinné dravé ryby a oči postrádající víčka, potažené šedým zákalem. Nejhorší na tom bylo, že ať už to byl kdokoliv, měl na sobě stále zbytky oblečení.

Steve na nic nečekal a udeřil stvůru štítem do hrudi. Mutant se stáhl do tmy a padl na všechny čtyři. Pohyboval se jako bizarní pavouk. Roztěkané rychlé pohyby nepřipomínaly nic známého a Stevovi chvíli trvalo, než vůbec zpracoval, na co se vlastně dívá.

Dveře se rozevřely a za nimi stál další mutant, který měl dokonce ještě pár vlasů na hlavě. Nechal dveře rozevřít dokořán a pak po čtyřech vylezl následován dalším.