Infinity love

•17•

Korekce- Horan_N_93
„Kate! Kate!" Slyšela jsem, jak mě tlumený hlas volá.

První věc, co ze mě vypadala, byla: „Kde je?" Ani jsem nevěděla, koho myslím. Jelikož, když jsem otevřela oči, Peter tu nebyl.

Byla jsem tu jen já, Happy a Tony. Ležela jsem na zadní sedačce v autě.

Těkala jsem pohledy, ale marně. Peter u mě nebyl.

„Kdo je kde?" zeptal se Tony, když jsem se rozkoukala.

Chtěla jsem říct máma, ale uvědomila jsem si, že předtím to byla pouze vize nebo záblesk minulosti?

„Ehm... Kde je Peter?" zeptala jsem se sklesle.

„Byla si mimo přes půl hodiny." Nedokázala jsem to pobrat.

„Půl hodiny?!" vyjekla jsem.

„Ano, půl hodiny. Donesli jsme tě s Petrem sem, respektive Peter tě nesl-" Znovu jsem ho to nenechala doříct.

„Nesl? A kde je teď." skočila jsem mu do řeči a Tony se na mě naštvaně podíval.

„Rád bych ti to řekl, kdybys mě nechala." Zakývala jsem příslušně hlavou a poslouchala.

„Takže, Peter tě sem odnesl, ale stejně to dost zmršil. Proto jsem mu sebral oblek, aby dostal taky trochu za vyučenou, tak ještě nějaké otázky?" Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a pouze jsem zavrtěla hlavou.

„Dobře, teď jsi na řadě ty. Co se sakra stalo, žes omdlela na takovou dobu?"

„Měla jsem vizi, teda možná něco z minulosti. Byla tam nějaká žena." Zamyslela jsem se. „Vlastně dvě. Jedna starší jedna mladší. Ta mladší měla miminko a pak ho dala té druhé. Musela utéct a pak najednou přiletělo nějaký letadlo."

Tony na mě koukal se zdviženým obočím.

„Co?" odsekla jsem.

„Neumíš zrovna dobře vysvětlovat," informoval mě Happy a Tony souhlasně zakýval.

Protočila jsem oči. „Nedokážu ze sebe vyprodukovat nic lepšího." Sykla jsem bolestí. „Hrozně mě bolí hlava."

„Dobře, pojedeš zpátky domů," řekl Tony a já bolestně zakývala.

„A ty jedeš?" zeptala jsem se podezíravě a Tony mě jen poplácal po rameni.

„To zvládneš, seš silná holka, já si musím ještě něco zařídit." Usmál se a odletěl.

Lidé na ulici si ho fotili a ukazovali si na něj. Pousmála jsem se nad tím.

Happy nastartoval auto a zavezl mě domů. Ihned jsem se doma položila do postele a snažila se uklidnit nehoráznou bolest hlavy.

Uběhlo několik dní a pořád mě bolela hlava a ani prášky napomáhaly. Něco se dělo a já nedokázala zjistit co. Tony mi pouze řekl, že Peter udělal velkou blbost. Byl na něj naštvaný, dokonce mu sebral oblek.

Zrovna jsem seděla na zahradě, jelikož čerstvý vzduch mi velice pomáhal. Slyšela jsem přijíždějící auto a hned se vydala směrem k němu.

Z auta vylezl Peter, nevěřila jsem svým očím. Hned jsem se k němu rozběhla a objala ho. Vůbec to nečekal, ale i tak si mě v objetí přitáhl co nejvíce k sobě.

Pořád jsem k němu něco cítila a nedokázala jsem to ovládnout. Myslela jsem si, že to čas vyléčí, ale akorát to zhoršil. Uvědomila jsem si totiž, jak moc mi chybí.

„Kate, pak si s Peterem pokecáte, ale teď si s ním musím pokecat já, omluvíš nás?" zeptal se Tony a já pouze kývla hlavou a usmála se na Petera.

Něco spolu řešili a poznala jsem, že je to velice důležité. Musela jsem se pousmát nad tím, jak Tony držel Petera kolem ramen. Jak otcovské.

Sedla jsem si na gauč kousek od nich a zadívala se do telefonu, ale to mě rychle omrzelo, jelikož za mnou přišel Peter.

„Tak co, vrátil ti oblek?" zeptala jsem se a on si sedl vedle mě.

Usmál se a zavrtěl hlavou. „Ne, dokonce mi vyrobil nový, ale já si myslím, že to byla nějaká zkouška."

„A co budeš dělat bez obleku, jak budeš hodný soused Spiderman, když nebudeš mít oblek?" Zasypala jsem ho otázkami.

„Oblek mě Spidermanem nedělá." Usmál se a kamsi se zadíval. „Promiň za to všechno. Bylo to kvůli Liz, byl jsem ní oblbnutý a pak zjistím, že její táta je ten, co vyrábí ty zbraně, a ona se musela odstěhovat kvůli mně."

„Měl jsi mi říct rovnou, že se ti líbí." Smutně jsem se na něj podívala. Nechtěla jsem si to přiznat, ale silně mě to ranilo. Úplně jsem zapomněla, co se tehdy stalo v té kavárně, jak se na ni díval.

„Myslíš, když jsme ji viděli v té kavárně? To se mi ale nelíbila ona." Hluboce se mi zadíval do očí a já ho pouze nechápavě pozorovala.

„Tak se ti líbila jiná holka no, prostě i tak si mi to všechno mohl říct," vyštěkla jsem a sklopila pohled dolů. Měla jsem chuť odejít a jít se vybrečet někam do kouta, kde by mě nikdo nikdy nenašel.

„Máš pravdu. Měl jsem ti to říct, třeba by teď bylo všechno jinak." Chytl mě za ruku a já se na něj znovu podívala nechápavým pohledem.

Díval se mi přímo do oči a já zase do těch jeho, měl je krásné, bylo tak snadné se v nich ztratit.

„Kate, ta holka, co se mi líbila, jsi ty," řekl nervózně a já měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Opravdu to řekl? Nebo se mi to jen zdálo?

„Myslíš to vážně? Já se ti líbila?" vypadlo ze mě po chvíli a já si ani neuvědomila, že mě stále drží za ruku.

„Ne, ty ses mi nelíbila. Ty se mi totiž pořád líbíš. Jen jsem si to nedokázal přiznat," řekl a já se na něj pouze dívala. Nedokázala jsem ze sebe nic dostat, abych mu odpověděla.

Když jsem po chvíli neodpovídala, už se chystal k odchodu, ale já si ho přitáhla zpátky a políbila ho. Bylo to totiž lehčí než slova. Polibek se proměnil v líbání a já se po dlouhé době cítila naprosto uvolněně.

Odtáhla jsem se a usmála. „Taky se mi líbíš, Petere, a mám tě ráda, ale více než kamaráda," pronesla jsem klidně a stále se usmívala.

„To já taky a ani nevíš jak moc." Usmál se a znovu mě políbil. „Budu muset jít, Happy na mě čeká už tak dlouho."

Ruku v ruce jsme došli k hlavním dveřím. Políbila jsem ho na rozloučenou.

„Brzy na viděnou, Kate." Objal mě a odešel dveřmi. Chvíli jsem tam jen tak stála a snažila se pochopit, co se vůbec stalo.

„Znamená to, že teď s Peterem chodím?" zeptala jsem se sama sebe.