Infinity love

•27•

Byla tohle jediná schopnost, kterou Mal má? Chtěla jsem se ji na to zeptat, ale pohled na město mi vyrazil dech. Bylo tak krásné.

Město bylo velice moderní a všechno bylo tak čisté. Snažila jsem si zapamatovat každý detail budov. Mal vypadala, že si to užívá úplně stejně jako já.

Procházeli jsme městem a dívali se za výlohy různých obchodů, když jsme se zastavili u obchodu a různými sladkosti nemohla jsem odolat a šla jsem si tam něco koupit. Na naší lodi bylo skoro nemožné sehnat sladkosti a proto jsem si je teď nemohla nechat ujít.

Prošli jsme spolu velkou část města a během hodiny jsme táhli plné nákupní tašky. Cítila jsem se úžasně. Po dlouhé době pro mě bylo něco důležitější než mise a myslím, že Mal to cítila stejně.

Celou dobu se usmívala a zrovna jí úsměv slušel více než komukoliv jinému. Museli jsme se znovu proplížit do lodi a naštěstí se nám to úspěšně povedlo.

S Maleken se tohle stalo takovým naším rituálem a pokaždé, když loď měla odletět pro zásoby tak jsme tam spolu byli.

Ale všechno najednou skončilo a já se znovu propadla do nekonečné temnoty. Byla jsem na stejném místě jako minule a viděla jsem tam svoji dvojnici, která seděla skrčená na zemi.

,,Jsi v pořádku?" Přispěchala jsem ji na pomoc, ale ona se celá chtěla.

,,Snaží se nás dvě oddělit. Nevím jak se o mně dozvěděli, ale musíš se co nejdříve probudit." Podívala se na mě a její rudé oči postrádali jiskru, která tam předtím byla.

,,Nevím co mám dělat. Já to bez tebe nezvládnu."

,,Musím ti ukázat poslední věc. Hned co se probudíš mě musíš najít a utéct." Řekla a z posledních sil mi předala zbytek energie, který v ní byl.

Zavřela jsem oči a když jsem je otevřela naskytl se mi pohled na matku jak drží mé tělo.

,,Zklamala jsi mě Katherine. Proto budeš muset pykat." Řekla matka a já pozorovala svoje tělo, které bylo v bezvědomí a postrádalo všechny vzpomínky.

Položila mě na zem a naštvaně odešla z místnosti. Rychlým krokem jsem ji následovala a snažila se zjistit kam míří. Zahnula do uličky a prošla dveřmi, které se automaticky otevřeli.

Došli jsme na ošetřovnu a mně hned došlo o co jí jde. Má namířeno k Maleken.

K matce přistoupil android, kterého jsem už měla tu čest poznat. Jmenoval se Connor.

,,Má paní, přežila operaci. Teď odpočívá." Informoval ji android bez jakékoliv emoce.

Matka se na něj zlostně podívala ,,Zabít ji nemůžu, ale můžu udělat něco horšího." Řekla si spíše sama pro sebe.

Android ji řekl kde má Maleken pokoj a já se zděšeně vydala za matkou, která teď mířila přímo do jejího pokoje. Chtěla jsem ji zastavit, ale nemohla jsem.

Vešli jsme společně s matkou do pokoje a mně se naskytl pohled na Mal. Ležela na posteli a kolem ní byli všechny různé přístroje. Přiběhla jsem k ní, abych se mohla ujistit, že je v pořádku. Byla v pořádku její hrudník se pomalu zvedal a její oči byli zavřené.

Matka si stoupla vedle ní a se znechucením ji pozorovala. Nakonec natáhla ruku a přiložila ji na spánky. Tak ráda bych ji zastavila, ale mohla jsem pouze nečinně stát a přihlížet jak ji matka maže paměť, stejně jako mně.

,,Paní, co právě teď děláte?" Zeptal se android zvědavě a hned jak matka oddělala ruku řekla: ,,Musela zapomenout na Katherine. Stejně jako Katherine zapomněla na ni."