Infinity love

•22•

Korekce- Horan_N_93

Tony na sobě měl už svůj oblek a společně jsme zamířili na zahradu, kde dopadl neznámý objekt z vesmíru.

Byla to nějaká vesmírná loď, jak jsme předpokládali, ale kdo v ní byl? Byla menší, než jsem čekala, možná i soukromé letadlo Tonyho bylo větší. Opatrně jsme popošli k lodi, když se najednou začaly otevírat dveře.

Na zem seskočila osoba s kapucí na hlavě. Podle postavy bych soudila, že je to žena. Sundala si kapuci a její tmavě hnědé vlasy jí spadly podél ramen. Rozhlédla se kolem sebe, dokud nenarazila na mě a její pohled se na mně zastavil.

„Kate?" Rychlým krokem se vydala směrem ke mně. Poznala jsem ji hned, byla to žena, která semnou mluvila pomocí vize. Byla to moje matka.

Stály jsme na proti sobě a hleděly si do očí. Jakoby jsem v nich mohla najít všechny ty ztracené roky.

„Mami?" vyšla ze mě tichá hláska a hned jsem si ji přitáhla do objetí. Objetí, které jsem potřebovala tak dlouho. Objetí od matky.

Odtáhla se a pohladila mě po tváři.

„Zase si vyrostla," pousmála se slzami v očích, které měly nepřirozeně zelenou barvu.

„Blaine? Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy uvidím," řekl Tony a matka se na něj otočila. Blaine bylo jméno mojí matky, zvláštní, že jsem ho skoro zapomněla.

„Tak, a jak vidíš, jsem tady. Přišla jsem si pro svou dceru. Děkuji za všechno a hlavně, že ses o ni postaral, když já jsem nemohla, ale my teď odjíždíme, máme toho hodně na práci." Pousmála se a už se chystala se mnou odejít. Brala to jako samozřejmost, že s ní půjdu, ale co Peter?

„Počkej! Kam tak spěcháš? Musím si sbalit a rozloučit se s ostatními, pokud mám někam jet. Kdybychom se vrátily?" zeptala jsem se.

„Vrátily? Jakože sem na Zemi?" pozastavila se. „Ty se sem chceš po tom všem ještě vracet? Dobře, kdybys chtěla, můžeš se vrátit, ale teď potřebuji tvou pomoc, Kate. Máme málo času, tak spěchej."

Kývla jsem hlavou a vydala jsem se do svého pokoje, kde jsem si všechno sbalila. Zastavila jsem se, když jsem házela poslední věc do batohu. Co to vlastně dělám? Odjíždím pryč ze Země jen kvůli někomu, koho si sotva pamatuji a nechám Petera tady?

Vzala jsem telefon a napsala dlouhou zprávu Peterovi, ve které bylo: „Petere... Omlouvám se, že odjíždím pryč bez rozloučení, ale nevěřil bys, co se stalo... Moje matka se vrátila a chce se mnou letět pryč ze Země. Tohle zní hrozně šíleně, co? Chci, ať víš, že se vrátím za tebou a brzy se uvidíme :) Miluju tě Petere a tak to zůstane navždy." Odložila jsem telefon a s plnou taškou jsem se vydala zpět k matce.

„Tys jí to neřekl? Takže všechno tohle jí ještě musím říct, skvělý." Z povzdáli jsem slyšela matku, ale když si mě všimli, oba naprosto utichli.

Tony se pousmál a vydal mým směrem „Ještě než odjedeš, stihl jsem ti vyrobit nový oblek a myslím, že se ti bude hodit." Nasadil mi náramek na ruku a řekl: „Stačí stisknout tohle tlačítko a oblek se ti nasadí. Máš tam různé vychytávky, které se ti budou hodit."

Radostně jsem se usmála a silně Tonyho objala. Objetí mi hned oplatil.

Odtáhla jsem se a rukou mávla na Rhodeyho, Happyho a Pepper, kteří s otevřenou pusou sledovali situaci.

Otočila jsem se a vydala směrem k lodi, kde už čekala matka. Věnovala jsem poslední pohled Tonymu a tak tak zadržovala slzy. Co jsem to udělala Peterovi?

Dveře se pomalu zavřely a mně už bylo jasné, že poprvé poletím do vesmíru. Pár měsíců zpátky jsem poprvé letěla letadlem a teď letím do vesmíru.

„Máš určitě hodně otázek, ale neboj, na všechny ti odpovím, až přijde čas." Sedla si vedle mě a já se na ni pousmála.

„Měla bych ti něco říct," znervózněla matka. „Musela jsem ti vymazat paměť... Proto je pro tebe tak těžké si vzpomenout na některé věci."

Pozorovala jsem ji se zatajeným dechem. Proč by to dělala? Mazat mi paměť. Jaký k tomu měla sakra důvod?

„Neboj, všechno bylo pro tvoje dobro a než se začneš vztekat, co kdybychom si to tu prošli, a promluvíme si o tom až později?" řekla naprosto klidným hlasem a já ji pořád nechápavě pozorovala.

„Dobře." Snažila jsem se, abych vypadala trochu klidněji, ale stále jsem chtěla znát odpovědi na své otázky.

Provedla mě lodí a ukázala mi zbytek posádky, které bylo víc, než jsem čekala. Většinu posádky tvořili různí vědci a doktoři, dokonce jsem zahlédla vědce, který měl modrou barvu pleti.

Dostali jsme se do menší, ale za to útulné laboratoře, která byla vybavená vyšetřovacím lehátkem a různými přístroji, které jsem v životě neviděla.

Do místnosti vešel muž s bílým pláštěm, podle kterého jsem určila, že to bude nejspíše doktor. Jeho kůže byla trochu jiného odstínu než moje, dokonce se místy zdála modrá, ale jeho vlasy byly krátké a černé jako uhel.

Matka ke mě popošla a chytla mi ruku. „Nemusíš se bát, uděláme ti jen menší vyšetření, abychom věděli, jak na tom jsou tvoje schopnosti a taky tvoje paměť," řekla a kývla hlavou k lehátku.

Přikývla jsem a lehla si na lehátko, které bylo velice pohodlné.

„Ahoj, takže jak tvoje matka řekla, není se čeho bát, jen ti odeberu krev," informoval mě a já se trochu zděsila, jelikož odběr krve pro mě nebyl nic příjemného.

Natáhla jsem ruku a on mi opatrně přiložil neznámý přístroj k ruce a já pocítila jemné štípnutí.

Tímto přístrojem to bolelo mnohem méně než jehlou na zemi.

„Hotovo. Takže, teď si pouze nasaď tohle na hlavu." Podal mi nějaký přístroj, který vypadal jako nějaká helma na kolo.

Vzala jsem si od něj helmu a nasadila si ji na hlavu.

Hned jak jsem si ji nasadila, zatemnilo se mi před očima.

„Bude to, jakoby se ti zdál sen." Slyšela jsem hlas, který se postupně vzdaloval, a v ten moment jsem se propadla do říše snů.

Po dlouhé době jsem vydala nějakou tu kapitolu :D Snad jste rádi :3 Chtěla bych poděkovat za všechny komentáře a votes.
Mějte se krásně ❤️