Infinity love

•41•

Probudila jsem se celá upocená ze snu, který mi připomněl moji minulost. Zhluboka jsem se nadechla a zase jsem vydechla. Napila jsem se vody na nočním stolku a konečně jsem se ze snu vzpamatovala. Vlezla jsem do studené sprchy a smyla jsem si ze sebe všechen pot.

Nechtěla jsem se vracet zpět na Zemi a když jsem nad tím uvažovala, tak by nebylo špatné tu chvíli zůstat. Potřebuji přijít na jiné myšlenky než je Peter. Chtěla bych matce dát poslední šanci, i když ji stále nevěřím a nevím jestli mou důvěru ještě někdy získá.

Naštěstí mi v kajutě zůstalo nějaké oblečení z mé minulé návštěvy, takže jsem si na sebe mohla konečně vzít něco pohodlného a to bylo obyčejné tričko a černé tepláky. Pousmála jsem se nad představou, že bych jako budoucí vládkyně chodila po lodi v teplákách a vytahaném tričku.

Vyšla jsem ze své kajuty a vydala jsem se rovnou do kajuty matky. Hned první android, který mě potkal, mě zastavil. Věnovala jsem mu nechápavý pohled.

,,Kam máte namířeno?" Řekl neutrálním hlasem a já se pouze nadzvedla obočí a pokusila jsem se androida obejít, bohužel mě znovu zastavil a zopakoval otázku.

,,Mám namířeno ke svojí matce. Máš s tím nějaký problém?" Vysvětlila jsem mu a on ode mě o krok odstoupil.

,,Omlouvám se, ale musím vás k ní doprovodit." Řekl android a já pokrčila rameny a následovala androida. Chápu, že zrovna já se tady nemůžu potulovat sama.

Android mě vedl směrem k sálu, kde nejspíše byla matka. Musím přiznat, že by mě nenapadlo tady matku hledat. Sál byl dlouhý a na jeho konci se nacházel velký trůn, na kterém seděla matka. Na tváři měla ustaraný výraz, který vyměnila za úsměv, když si mě všimla.

Došla jsem přímo před matku a ona hned začala mluvit. ,,Tak, jak ses rozhodla?" Bez jakékoliv emoce vyčkávala na moji odpověď.

,,Zůstanu. Nemám nejmenší důvod se vracet na Zemi." Odpověděla jsem a matka vyměnila svoji kamennou tvář za překvapenou.

,,Opravdu? Jsem ráda, že ses rozhodla takhle. Bude nejlepší, když tě začnu učit na vládnutí už teď." Řekla matka a vstala z trůnu.

Nevěděla jsem, že když tady zůstanu s matkou, tak mě budou čekat dlouhé tři roky učení.

O 3 roky později

Držela jsem matku pevně za ruku, ale ona mi věnovala pouze úsměv. Ležela v posteli a v jejím slabém tělu zbýval pouze zbytek její síly. Matka umírala a já v ten moment konečně nelitovala mého rozhodnutí zůstat tady.

Poslední tři roky byly pro mě snad nekonečné. Učila jsem se od matky, abych mohla po její smrti nasednout na trůn, který mi patřil. Nikdy jsem matce neodpustila to co mi před lety udělala, ale vztah mezi mnou a ní byl mnohem lepší, než kdy býval.

,,Kate, budeš dobrá vládkyně. Věřím tomu." Řekla upřímně a pak se na mě smutně podívala. ,,Viděla jsem včera jak si mluvila s Mal. Už jste se konečně usmířily?"

,,Neusmířily." Odpověděla jsem upřímně a matka se na mě starostlivě podívala.

,,Jednou si budeš muset najít krále a zajistit našemu rodu potomka, Kate. Bojím se, že si nikdy nikoho nenajdeš." Na chvíli v místnosti panovalo naprosté ticho. ,,Stále myslíš na toho kluka ze Země, že?"

,,Petera? Ne. Nemyslela jsem na něj už hodně dlouhou dobu." Řekla jsem a poslední větu jsem si řekla spíše pro sebe.

,,Dobře. Budu ti muset věř-" Matka se najednou rozkašlala a musela si zakrýt pusu rukou, když konečně její kašel ustal, tak jsem se na ni starostlivě podívala. ,,Už mi moc času nezbývá, ale stále ti toho musím mnoho říct."

,,Tak mluv." Pobídla jsem mámu, když jsem ji podávala sklenici vody.

Napila se vody a začala. ,,Nejsme poslední svého druhu. Náš rod byl rozdělen do dvou vesmírných lodí, od druhé lodi jsme mnoho let neslyšeli ani jedinou zprávu. Všichni si mysleli, že jsou mrtví, ale oni našli planetu, na které mohli začít nový život. Kate, musíš je najít a spojit náš rod."

,,Ale jak je mám najít?" Zeptala jsem se nechápavě a její stisk ruky zesílil.

,,Deník tvého otce. Kate, omlouvám se. Za všechno se omlouvám." Její stisk povolil a já najednou cítila, že matka opustila tento svět.

Se slzami v očích jsem ji stále držela za ruku. ,,Jednoho dne se znovu setkáme, matko." Řekla jsem tiše a utřela jsem si slzy, které mi stékaly po tváři.

Pár dní po jejím pohřbu jsem byla korunována jako nová královna. Začaly mi každodenní povinnosti a ve všem tom zmatku jsem měla nedostatek času na čtení otcova deníku. Během tří měsíců jsem konečně rozluštila otcovu hádanku a dohledala jsem planetu, na které se ukrývají naši lidé.

Cesta s takovou obrovskou lodí trvala déle než jsem čekala a navíc byla planeta na samotném okraji objeveného vesmíru. Když se loď konečně dostala k planetě, která byla známá pod jménem Zingar.

Vydala jsem se rovnou do hangáru a vzala jsem si s sebou Mal. Stále jsem s ní nemluvila, ale i tak patřila mezi naše nejlepší bojovníky. Nastoupila jsem společně s Maleken do vesmírné lodi a mlčky jsme sestupovaly směrem k planetě. Stále jsem na sobě měla oblek od Tonyho, pouze jsem tam přidala pár úprav.

Maleken se za poslední roky vůbec nezměnila. Stále měla blonďaté a místy bílé vlasy, dokonce pořád měla na obličeji pihy, které šly vidět pouze, když jste se na její obličej opravdu zaměřili.

Já jsem se také moc nezměnila, nejspíše protože naše rasa stárne opravdu pomalu, stále jsem měla tmavé vlasy a špičaté uši jako nějaká elfka, kterou jsem bohužel nebyla. Jediné co se změnilo, byly moje oči, už dávno nebyly kaštanově hnědé, ale červené. Čím více jsem používala svoje schopnosti, tím více se mi oči měnily, až skončily červené.

Loď konečně přistála na pevném povrchu a já i Maleken jsme byly připraveny vystoupit z mé lodi. Když jsem poprvé na této planetě stála nohami pevně na písečné zemi, tak jsem byla mile překvapena výhledem, kterého se mi nyní naskytlo.