Infinity love

•19

Korekce- Horan_N_93

Počasí se za posledních pár hodin zlepšilo. Konečně přestalo pršet, ale slunce bylo pořád schované za tmavými mraky.

Hned, co Fury odešel, Goose se se mnou začala mazlit. Nevím, proč mi Fury dal pro ni náhubek, myslím, že pro tak úžasné a roztomilé stvoření to ani nebylo potřeba.

Goose mě sledovala na každém mém kroku a stále mi na ní přišlo něco zvláštní, když jsem ji sypala jídlo do misky, pouze do toho drbla nosem, a hned co jsem se otočila, všechno jídlo bylo pryč. Snažila jsem se to ignorovat.

Stála jsem v obýváku s Tonym, když se mi zrovna zatočila hlava a znovu se mi začernilo před oči. Nejspíše jsem začala padat k zemi jako vždy, ale to už jsem nevnímala.

Otevřela jsem oči a hned se mi naskytl pohled na neznámé místo. Nejspíše jsem byla v nějaké lodi a nebyla jsem tu sama. Kolem mě bylo minimálně pět lidí, ale všimla si mě pouze ta žena, co stála naproti mě. Byla to ta samá, co jsem tehdy viděla na pláži. Přesně ta co mě nesla v náruči. Byla to nejspíše moje matka.

Se slzami v očích mě sledovala a já se marně snažila pochopit co se děje.

„Ona je tady! Vidíte ji?" zaradovala se žena a všichni ostatní se na ni jen nechápavě podívali.

„Vy mě vidíte? Je tohle jen další iluze, nebo co se to krucinál děje?!" panikařila jsem, ale vnímala mě jen žena přede mnou.

„Ne, tohle není iluze. Přivolala jsem tvoji duši. Fyzické tělo zůstalo tam, kde bylo předtím, ale máme málo času, musíš se za chvíli vrátit."

„Kdo jste?" Nervózně jsem si založila ruce v bok. „Vidím vás ve svých iluzích, ale nedokážu si vzpomenout nebo rozpoznat, kdo vůbec jste."

„Vidím, že mozek ti vymyli pěkně," řekla se slzami v očích.

„Nechápu co se děje a jak jsem se sem vůbec dostala, ale prosím musím to vědět. Sama si prostě nevzpomenu." Chytla jsem ji za rameno, ale ruka ní pouze projela.

„Ne, ty si nevzpomeneš, ale matka nikdy nezapomíná."

Oči se mi zalily slzami. „Ne, to není možné, to bych si snad pamatovala."

„Dokážu ti vrátit paměť, ale jsi moc daleko. Naštěstí v bezpečí, ale celé galaxii hrozí nebezpečí a já tě budu potřebovat." Usmála se slzami v očích.

„Nevím, co ti na to mám říct. Nedokážu si ani vzpomenout, kdo jsi, a teď mi říkáš, že jsi moje matka?"

„Kate, nemusíš se bát. Je s tebou Stark?" zeptala se a upřeně se mi zadívala do očí.

„Můj táta? Jo je," odpověděla jsem s pozvednutým obočím.

„Takže táta," zamumlala, „Dochází ti čas, ale neboj, všechno ti vysvětlím, až se uvidíme. Brzy na viděnou, miluju tě, Kate." Po těchto slovech se po mně začala plazit stejná černá tekutina jako vždy, dokud mi nezakryla oči.

Stěží jsem otevřela oči a pokusila se rozkoukat. Místo toho, abych ležela na zemi, jak jsem čekala, ležela jsem na gauči a ležela na mě Goose.

„Jsi zpátky, super." Zaregistrovala jsem Tonyho až teď, když promluvil. Seděl vedle mě v křesle.

„Panebože." Sedla jsem si na gauč a projela jsem si vlasy rukou. „Jak je tohle možný."

„Kate, co se stalo?" řekl s patrnou starostí v hlase. Podívala jsem se na něj se slzami v očích.

„Nebyla to vize, iluze nebo co to k čertu mívám. Nedokážu říct, co se stalo, ale mluvila jsem s matkou."

Tony se zarazil a nechápavě se na mě podíval. „To není možné. Řekla ti něco?"

„Nic důležitého, jen že galaxii hrozí nebezpečí a že se pro mě vrátí," pousmála jsem se ironicky. „Jo a taky, že mám vymazanou paměť. Nevíš o tom něco?"

V obýváku se objevila Pepper a Tony se na mě pouze pousmál a odešel za ní. Oba dva někam odešli a já zůstala v obýváku pouze s vrnící Goose.

Odešla jsem do svého pokoje se slzami, kterým jsem nechala volný průběh. V pokoji jsem se zakryla dekou a schoulila se do klubíčka. Nedokázala jsem všechny informace jen tak najednou vstřebat.

Usnula jsme, aniž bych vůbec chtěla, ale popravdě mi to bylo jedno.

Vzbudila mě Goose svým mňoukáním. Hodiny ukazovaly přesně půlnoc. To jsem spala tak dlouho?

Spánek už nepřipadal v úvahu, a proto jsem se vydala do kuchyně ulovit nějaké jídlo.

Vzala jsem si zbytek pizzy, co jsme si s Peterem objednali. Sedla jsem si na gauč a pustila televizi. Věděla jsem, že na normálních kanálech nic nepojede, proto jsem si pustila Netflix a vybrala nějaký film.

Zrovna film skončil a do obýváku vešel Rhodey, nešlo ho přeslechnout, kvůli jeho kulhající noze.

„Nemůžeš spát?" zeptal se a otevřel si ledničku, ve které se snažil něco vylovit stejně jako já.

„Já spala, ale jen jsem usnula moc brzo," řekla jsem zrovna, když si nalíval mléko do sklenice.

Chápavě zakýval hlavou a řekl: „Uvařím ti čaj na spaní."

„Ne, v pohodě, udělám si ho sama," protestovala jsem, ale on i tak postavil vodu na čaj.

„Budu si ho dělat taky," informoval mě a já se pouze usmála a kývla hlavou.

Přinesl čaj a sedl si naproti mně. Nechtělo se mi zvedat, tak jsem si čaj zamíchala pouhým máchnutím ruky.

„Přijde za tebou zítra, vlastně dneska, Peter?" Pousmál se a já se na něj udiveně podívala.

„Je pátek, ne?" Kývl hlavou. „Pak tedy přijde určitě. Proč se ptáš?"

„Nic, jen že tu Peter bývá poslední dobou často. Neříkám, že mi to vadí." Pousmál se a já mu úsměv oplatila.

„Teď měl málo učení tak se mnou chtěl být co nejvíce, ale chce být někdy i se svojí tetou. Je to komplikovaný." Mávla jsem nad tím rukou a napila se čaje.

„Kolik že ti je?" zeptal se a mě to zarazilo. Měla jsem odpovědět automaticky, ale musela jsem nad tím hodně přemýšlet.

„Devatenáct. Teda alespoň myslím." Poslední slova jsem zamumlala.

„Peter je mladší?" Kývla jsem zmateně hlavou a zazívala. „No nic, půjdu si lehnout. Dobrou."

Proč jsem si nedokázala vzpomenout, kolik mi je let? Bylo to kvůli mojí vymazané paměti?