Infinity love

•8•

Korekce- Horan_N_93

„Taky jsem se o tebe bál," řekl a mně poskočilo srdce.

Jeho slova mě zaskočila, sice ne jako jeho objetí, ale stejně. Lehce jsem se na něj usmála a potom jsem sklopila pohled.

„No, zajímalo by mě, co teď budeme dělat." Změnila jsem téma a zvedla hlavu.

„Kde sakra jste, čekám tady na vás!" ozvalo se z komunikátoru a já hned poznala, že je to Happy.

„Happy? Nikdo nám nic neřekl, kde jsi?" zeptal se Peter a celou dobu mě při tom sledoval.

„Tam, kde jsem vás vyhodil, už pojďte," poručil Happy a já se zvedla.

Peter protočil očima a společně jsme spolu vyrazili směrem k Happymu.

Bez jediného slova jsme spolu nasedli do auta a mířili do hotelu. Z hotelu jsme měli odjet až zítra ráno po snídani. Byla jsem ráda že jsem si mohla chvíli odpočinout.

Proto první, co jsem na hotelu udělala, bylo, se převléknout.

Vzala jsem si na sebe černé rifle, černé tričko a na večer jsem si nachystala džísku a vlasy si sepnula do obyčejného drdolu.

Lehla jsem si na gauč a pustila si televizi. Jako vždy nehráli vůbec nic. Některé zprávy mluvily o rozpadu Avengers.

Neležela jsem ani hodinu, když se ozvalo klepání na dveře.

Otráveně jsem se zvedla a doloudala se ke dveřím.

Když jsem je otevřela moje nálada se ihned zlepšila.

„Potřebuješ něco, Petere?" zeptala jsem se a stále jsme postávali ve dveřích.

„No, já jen že už je večeře. Jestli bys nešla se mnou." Usmíval se na mě a přitom se mi celou dobu díval do očí.

Jeho pohled mě uklidňoval stejně jako pomyšlení na jídlo.

„Jo, dobrej nápad, mám hlad jak vlk." Usmála jsem se a společně jsme vyrazili na večeři.

Potěšil mě neskutečně obrovský výběr jídla.

Nakonec jsem se rozhodla pro boloňské špagety a na pití jsem si vzala jahodový džus.

Sedli jsme si s Peterem ke stolu. Celou dobu, co jsme jedli, jsme spolu mluvili o všem možným.

„Hele, mám plán," řekl Peter, když dojedl svoje jídlo.

„A to jakej?" zeptala jsem se a pečlivě naslouchala, co z něj vypadne.

„No prostě se večer vypaříme do města," řekl a já ho jen sledovala s pozvednutým obočím. „Já tím myslím nějakou pařbu," pokračoval a můj výraz se změnil na úšklebek.

„Poslouchám." Čekala jsem na jeho odpověď.

„Už to mám zjištěný. Kolem sedmé vyrazíme, budem se tam muset dostat no... Po střeše." Nabídl a já se nad tím zamyslela.

„Nejsme zvaní? " zeptala jsem se a znovu jsem nadzvedla obočí.

„Spiderman je." Podíval se na mě. „Dneska mě tam pozvala nějaká holka, když jsem byl venku," řekl a trochu se mě to dotklo.

Nějaká holka? Nejspíše jsem žárlila.

„Mám žárlit?" zeptala jsem se a ušklíbla se.

„Možná," řekl a napodobil můj úšklebek.