Infinity love

•28•

Proplížila jsem se celou zadní částí lodí a řídila jsem se informacemi od Connora, který znal loď nejlépe. Connor šel sehnat loď do hangáru, který byl kousek od laborky, ve které ukryli moji moc. Divila jsem se, že se mi podařilo Connora přesvědčit tak rychle.

Connor mi dokonce dal kód od zbrojnice, takže jsem měla šanci si vzít svůj meč, který jsem znala ze svých vzpomínek. Měla jsem takový zvláštní pocit jako bych sním byla nějakým
způsobem propojená.

Zahnula jsem a přímo před obličejem jsem měla velké bílé dveře, které už od pohledu vypadali těžce. Přistoupila jsem a zadala jsem kód, který mi Connor dal abych se vůbec dostala dovnitř. Všechno nějak podezřele dobře vycházelo, že by štěstí?

Ikdyž laboratoř byla velká věděla jsem přesně kam jít. Něco mě táhlo k jednomu ze stolů, na kterém byli položené všechny různé zkumavky. Přišlo mi jako by se jedna ze zkumavek lehce chtěla a když jsem k ní natáhla ruku tak se celá roztřásla.

Byla jsem jako omámená, jelikož jsem vůbec nedokázala ovládat co právě dělám. Otevřela jsem lahev a černá látka v ní se okamžitě vpila do mého těla.
Konečně jsem cítila moc, která v mém těle tolik chyběla.

Začala se mi opět motat hlava a měla jsem pocit, že jsem ze sebe začala vyzařovat světlo, které každou chvíli sílilo a nakonec při pohledu na něj jste si museli zakrýt oči.

Celé tělo mě začalo strašně bolet, ale zároveň jsem cítila jak moje moc nabývá.

Najednou všechna bolest ustala. Všechny myšlenky v mé hlavě utichly. Otevřela jsem oči a hned jsem věděla kde jsem. Obilné pole.

,,Vidím, že se ti podařilo mě najít. Docela rychle." Ozval se hlas za mnou a já se za ním okamžitě otočila. Dívka s rudými oči si mě zaujatě prohlížela.

,,Dívej, teď vypadáme úplně stejně." Řekla a přistoupila blíže, aby na mě viděla, ,,Vidím, že naše spojení je dokončené."

Nechápavě jsem se na ni dívala a ona se pousmála a najednou se ji v ruce objevilo malé zrcadlo. Podala mi ho do ruky, ale když jsem se podívala na svůj odraz byl jiný. Vypadal přesně jako dívka vedle mě a jediné co bylo jiné byli oči, které mi zůstali.

Začala mi téct černá krev z nosu a dívka promluvila: ,,Musíš už jít. Pamatuj, jsem vždycky stebou."

Zavřela jsem oči a když jsem je otevřela byla jsem zpět v laboratoři. Věděla jsem, že jsem byla mimo pouze chvíli, ale i tak mi nezbývalo moc času.

Vyběhla jsem z laboratoře a běžela jsem dlouhými chodby naší lodi a připadalo mi, že běžím věčně. Najednou mi cestu zatarasila neznáma osoba.

,,Zastav! Kam tak běžíte a proč máte tu masku? Okamžitě ji sundejte!" Řekla dívka hlasem, který mi byl povědomí. Z pod kapuce jí trčely blonďaté vlasy a já okamžitě poznala kdo to je. Maleken.

Poslechla jsem ji a sundala si kapuci i masku. Vyděšeně se na mě podívala. Poznala mě?

,,Princezno, co tady děláte máte být v nemocnici. Omlouvám se za moje chování." Sklopila hlavu a já ji nechápavě pozorovala. Nepamatuje si mě, alespoň ne tak jak bych chtěla.

,,Ty mě znáš?"

,,Ovšem, princezno. O vašem příchodu vědí všichni na lodi." Usmála se a schovala meč, kterým mi předtím hrozila.

,,Já si tě pamatuji, ale jinak než si ty pamatuješ mě."

,,Omlouvám se, ale nevím o čem to mluvíte," zamyslela se, ,,ale nechápu co tady děláte. Nemáte tady být. Pojďte doprovodím vás zpět na vaše lůžko."

,,Ne. Mám namířeno jinam. Mal, ty si opravdu na nic nevzpomínáš?"

,,Mal...Takhle už mě nikdo neoslovil od doby co..." Zasekla se a nevěděla co odpovědět. Třeba přeci jen byla šance ji přivést zpět. Chtěla jsem ji nabídnout ať uteče semnou, ale nechci riskovat, že by mě prozradila.

,,Od doby? Od jaké doby? Mal, musíš si vzpomenout." Podezíravě si mě prohlédla a já si v ten moment vzpomněla na matčiny slova.

,,Je to moje hlavní schopnost proto si do určité míry schopna ovládat mozek." Přesně tohle matka řekla. Co když je šance, že bych jí dokázala vrátit vzpomínky?

,,Princezno, já nevím co vám mám odpovědět. Mám takový zvláštní pocit, ale nedokážu ten pocit popsat."

Chytla jsem ji za ruku a hluboce jsem se ji podívala do očí. Musím si vzpomenout na tréninky s Peterem. Soustředila jsem všechno svoji sílu a snažila se ji i se vzpomínky předat Mal. Něco hluboko uvnitř mi říkalo, že to dělám správně.

Oči Maleken začali nabírat rudé barvy. Nejspíše na ni působila moje moc, která byla v tento moment opravdu silná.

,,Támhle je! Okamžitě ji zastavte!" Musela jsem spojení přerušit a otočit se za hlasem matky. Běželi ke mě tři strážní a všichni vypadali, že jsou připraveni semnou bojovat.

Maleken byla bohužel jako omámená. Její oči měli stále rudou barvu, nejspíše se ji v hlavě přehrávali vzpomínky. Nemůžu ji tady přece nechat.

,,Doufám, že je loď připravena k odletu, Connore. Máme tady návštěvu." Řekla jsem do komunikátoru.

,,Loď je připravena, ale pospěš si, jelikož jim nebude trvat dlouho než zjistí, že je loď nastartovaná.

Stráže byli skoro u mě a Mal se stále neprobouzela. Musela jsem jednat rychle jinak by to nedopadlo dobře.

Vytáhla jsem meč a nasadila si masku. Moje oči začali nabírat rudý odstín a já rychle odrazila první úder, ale hned jsem se musela soustředit na další úder z pravé strany. Použila jsem sílu a odhodila tím dva vojáky daleko od sebe. Třetího jsem rychle popadla kolem krku a zvedla ho do vzduchu. Začal se dusit a já ho hodila o zeď, aby upadl do bezvědomí.

Otočila jsem se na Maleken a všimla jsem si, že už se začíná probouzet. Rychle jsem ji popadla za ruku a běžela jsem sní do hangáru, který byl už pouhý kousek.

,,Kat, co se to děje?" Řekla zmateně a snažila se semnou držet krok. Vzpomněla si, ale nevím jestli na všechno.

,,Mal! Jsi zpět, super. Dělám to co jsme chtěli udělat už předtím. Utíkáme z téhle lodi." Došli jsme ke dveřím, které se automaticky otevřeli a vběhli jsme do hangáru.

Běželi jsme k již nastartované lodi, ale Mal se před vstupem zastavila a smutně se na mě podívala.

,,Kate, tolik let jsem tě neviděla, ale já nemůžu jen tak odejít. Věci se změnili."

,,Cože? Mal, co to říkáš? Musíš utéct semnou. Přeci tě tady nenechám!" Řekla jsem zmateně a snažila jsem se pochopit proč chce zůstat.

,,Kate, bude to tak lepší." Do očí se jí nahrnuli slzy a silně mě obejmula.

,,Mal, ale já o tebe nechci znovu přijít."

,,Nikdy jsi o mě nepřišla." Podívala se mi hluboce do očí a já věděla, že tím říká sbohem. Začala se pomalu vytrácet a po chvíli byla neviditelná. Její schopnost.

Do hangáru vběhli vojáci a za nimi má matka. Věnovala jsem jí poslední pohled a hned potom jsem zavřela dveře od lodi.

Sedla jsem si vedle Connora, který rychle vyletěl z hangáru. Moje hlava byla plná myšlenek a hlavně vzpomínek na Maleken. Doufám, že věděla co dělá.

,,Kam máme namířeno?" Zeptal se Connor a já se na něj pousmála.

,,Domů, Connore."

Ahooj!❤️
Tak zase po týdnu je tu nová část. Chtěla jsem vám jen říct, že příští část už bude zasazena do Infinity War😏